Již bezmála tři roky je na scéně Stavovského divadla uváděna taneční pohádka Vladimíra Franze a Jana Kodeta Zlatovláska. Nyní se dočkala vydání také na DVD, je tedy čas si tento kus s odstupem připomenout.Zlatovlásku přivedla k životu potřeba baletního představení pro dětského diváka. Tvůrci sáhli k příběhu, který pochází z pokladnice národní literatury, je dostatečně dramatický pro divadelní ztvárnění a nese morální apel. Podařilo se jim vytvořit dílko narativní, ale nepodbízivé. Zlatovláska je podívanou pro malé i velké s využitím všech možností divadelní techniky a velmi kvalitní hudbou.
Velkou zásluhu na úspěchu má bezesporu právě její autor, Vladimír Franz. Veden snahou být srozumitelný, ale nepodceňovat malé posluchače, sáhl k širokému rejstříku stylů a motivů a zkomponoval tak živou a rozmanitou předlohu, která se snoubí s dramaturgií představení a je na hony vzdálená pouhé ilustrativnosti. Ke každé postavě a významné scéně vytvořil samostatný motiv, který vystihuje charakteristický rys, náladu, vlastnost. Některé scénky se blíží muzikálovému stylu (kuchyně, mravenci a perly), jinde se inspiruje renesancí (princezny), ale také lidovou písní. Kramářský ráz ožívá v postavě Kejklíře, vypravěče-zpěváka, který provází dějem (texty písní složil Rostislav Křivánek). K atmosféře představení přispívá i živé provedení hudby, kterého se od počátku zhostil komorní orchestr Berg, jenž v čele s dirigentem Petrem Vrábelem hraje po celou dobu ve stejném složení.
Choreograf Jan Kodet a režisér Ondřej Havelka pro ztvárnění příběhu použili techniku divadla na divadle. Zlatovláska se stává příběhem, který se hraje „jako“, čímž je utvořen dramatický oblouk prologu a epilogu s vesnickou mládeží a komediantskou rodinou. Samotné představení je dramaturgicky vyváženo tak, že snese tři jednání, aniž by malého diváka omrzelo. Především jde vždy o efektní podívanou, ať už ožívají zvířata, mořské dno, nad nímž proplouvá hlavní hrdina v loďce, tajemný les či louka s mravenci, kteří sbírají perly v podobě fittballů za pomoci publika. Je zde na místě vyzdvihnout práci výtvarníků, kostýmy Alexandry Gruskové a scénické řešení Martina Černého.
Pohádka sleduje svou předlohu přesně, určité vybočení představuje pouze ztvárnění Zlatovlásčina otce, který je stylizován do podoby rozverného květinového krále, a dramatické umocnění třetího úkolu, kdy kouzlo živé vody Jiřík nakonec nezkouší na mušce, ale na svém společníku Psu, usmrceném v boji s obřím pavoukem (ve scéně z čarovného lesa se zřejmě tvůrci inspirovali populární fantasy). Postavu psa autoři do děje vložili bez vědomí, že by se kdy v předloze vyskytoval, ale je možné, že zde zapracovaly podvědomé vzpomínky na jiné verze pohádky, zejména veršované zpracování Josefa Kainara.
Choreografie, která vytváří toto taneční divadlo, sahá od civilního rejstříku po směs neoklasického a moderního tance, není pohybově předimenzovaná a dětskému divákovi umožňuje sledovat děj. Pohybový slovník ničím nepřekvapuje, ale Zlatovláska je také tradičním příběhem, který si jistá omezení žádá. Za nejzdařilejší se dají považovat dva duety Jiříka a Zlatovlásky, z nichž druhý byl již využit jako koncertní číslo.
Do hlavního páru tvůrci obsadili Adélu Pollertovou a Alexandra Katsapova, kteří vždy znovu udivují dokonalou souhrou partnerské práce, v alternaci s Klárou Kutilovou a Radkem Vrátilem. Psí kožich obléká Vikrot Konvalinka a Tom Rychetský, příběhem vždy provází zpěvem a houslovou hrou Martin Zbrožek. V cholerické postavě Zlého krále se střídají Jiří Vrátil a Tomáš Kopecký, Kejklířku a posléze Zlatou rybku alternují Klára Jelínková a Zuzana Šimáková, Květinového krále Olexander Kysil a po Luboru Kvačkovi Petr Strnad. V představení jsou i dětské role Ptáčat, Krkavčat a Mušky. Premiérové obsazení trochu odrostlo, ale vždy se najdou nové alternace, stejně jako noví zájemci v řadách diváků. Doufejme, že tomu tak bude ještě dlouho.
fotografie: Roman Sejkot
Detaily představení
Zlatovlásku přivedla k životu potřeba baletního představení pro dětského diváka. Tvůrci sáhli k příběhu, který pochází z pokladnice národní literatury, je dostatečně dramatický pro divadelní ztvárnění a nese morální apel. Podařilo se jim vytvořit dílko narativní, ale nepodbízivé. Zlatovláska je podívanou pro malé i velké s využitím všech možností divadelní techniky a velmi kvalitní hudbou.
Velkou zásluhu na úspěchu má bezesporu právě její autor, Vladimír Franz. Veden snahou být srozumitelný, ale nepodceňovat malé posluchače, sáhl k širokému rejstříku stylů a motivů a zkomponoval tak živou a rozmanitou předlohu, která se snoubí s dramaturgií představení a je na hony vzdálená pouhé ilustrativnosti. Ke každé postavě a významné scéně vytvořil samostatný motiv, který vystihuje charakteristický rys, náladu, vlastnost. Některé scénky se blíží muzikálovému stylu (kuchyně, mravenci a perly), jinde se inspiruje renesancí (princezny), ale také lidovou písní. Kramářský ráz ožívá v postavě Kejklíře, vypravěče-zpěváka, který provází dějem (texty písní složil Rostislav Křivánek). K atmosféře představení přispívá i živé provedení hudby, kterého se od počátku zhostil komorní orchestr Berg, jenž v čele s dirigentem Petrem Vrábelem hraje po celou dobu ve stejném složení.
Choreograf Jan Kodet a režisér Ondřej Havelka pro ztvárnění příběhu použili techniku divadla na divadle. Zlatovláska se stává příběhem, který se hraje „jako“, čímž je utvořen dramatický oblouk prologu a epilogu s vesnickou mládeží a komediantskou rodinou. Samotné představení je dramaturgicky vyváženo tak, že snese tři jednání, aniž by malého diváka omrzelo. Především jde vždy o efektní podívanou, ať už ožívají zvířata, mořské dno, nad nímž proplouvá hlavní hrdina v loďce, tajemný les či louka s mravenci, kteří sbírají perly v podobě fittballů za pomoci publika. Je zde na místě vyzdvihnout práci výtvarníků, kostýmy Alexandry Gruskové a scénické řešení Martina Černého.
Pohádka sleduje svou předlohu přesně, určité vybočení představuje pouze ztvárnění Zlatovlásčina otce, který je stylizován do podoby rozverného květinového krále, a dramatické umocnění třetího úkolu, kdy kouzlo živé vody Jiřík nakonec nezkouší na mušce, ale na svém společníku Psu, usmrceném v boji s obřím pavoukem (ve scéně z čarovného lesa se zřejmě tvůrci inspirovali populární fantasy). Postavu psa autoři do děje vložili bez vědomí, že by se kdy v předloze vyskytoval, ale je možné, že zde zapracovaly podvědomé vzpomínky na jiné verze pohádky, zejména veršované zpracování Josefa Kainara.
Choreografie, která vytváří toto taneční divadlo, sahá od civilního rejstříku po směs neoklasického a moderního tance, není pohybově předimenzovaná a dětskému divákovi umožňuje sledovat děj. Pohybový slovník ničím nepřekvapuje, ale Zlatovláska je také tradičním příběhem, který si jistá omezení žádá. Za nejzdařilejší se dají považovat dva duety Jiříka a Zlatovlásky, z nichž druhý byl již využit jako koncertní číslo.
Do hlavního páru tvůrci obsadili Adélu Pollertovou a Alexandra Katsapova, kteří vždy znovu udivují dokonalou souhrou partnerské práce, v alternaci s Klárou Kutilovou a Radkem Vrátilem. Psí kožich obléká Vikrot Konvalinka a Tom Rychetský, příběhem vždy provází zpěvem a houslovou hrou Martin Zbrožek. V cholerické postavě Zlého krále se střídají Jiří Vrátil a Tomáš Kopecký, Kejklířku a posléze Zlatou rybku alternují Klára Jelínková a Zuzana Šimáková, Květinového krále Olexander Kysil a po Luboru Kvačkovi Petr Strnad. V představení jsou i dětské role Ptáčat, Krkavčat a Mušky. Premiérové obsazení trochu odrostlo, ale vždy se najdou nové alternace, stejně jako noví zájemci v řadách diváků. Doufejme, že tomu tak bude ještě dlouho.
fotografie: Roman Sejkot
Detaily představení
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace