Večer s názvem Bolero a viac… složený ze čtyř choreografií ilustruje obtížný přechod tradicionalistického SND od klasického repertoáru k něčemu, co se má stát univerzálním a progresivním tanečním souborem. Soudě podle tohoto představení si choreografové Mário Radačovský a Igor Holováč nedopřávají příliš experimenty. Na představení je třeba se podívat prizmatem historie i současnosti baletu SND, kam působení nového šéfa M. Radačovského přineslo změny, na něž nejsou připraveni ani tanečníci, ani diváci. Bolero a viac… je nenáročný večer, který se dá předvádět po celém Slovensku - jednou z jeho funkcí je ukázat, že balet SND vůbec existuje. V Praze ale rozhodně ničím překvapit nemůže. Zmena Mária Radačovského je choreografie bezmála výchovná. Taneční páry defilují v kruhu, světlé kostýmy, zalepená ústa. Civilně oděný chlapík, na kterém je na první pohled vidět, že bude nositelem té „změny“ nechápe, proč obcházejí pořád dokola, a zatímco mlčící tanečníci předvádějí malé variace pohříchu ukotvené v neoklasice, zbavuje je náplastí. Když se místo díků osvobozených dočká halasných výčitek, osamocen zůstane na jevišti. Jediná tanečnice zůstává, odkrývá rudé šaty, a jejím úkolem pro následující minuty je zatančit s ním duet, opět v neoklasickém duchu. Keď umrieť znamená žiť, duet Igora Holováče o vášnivé lásce mezi mužem a ženou, se odehrává se v bytě, možná v podkrovní světničce, na jejíž střechu buší déšť. Nezbytné doplňky jako stůl, židle, věšák, lampa a stojan s dívčiným portrétem dokreslí realitu prostředí i pro méně chápavého diváka. Upoutá snad začátek, kdy v jednotlivých záblescích světla vidíme na jevišti muže a ženu, samotné nebo spolu v objetí, nicméně v pózách zavánějících klišé, jako ostatně celá choreografie. Jsme myslím už trochu dál, než aby láska na jevišti znamenala vrhání se do náručí a objímání. Tenhle kus se zapomněl někde v šedesátých letech, nedivila bych se, kdybych ho viděla třeba v televizní revui Vysílá studio A. Duet Stretnutie s labuťou zatančil choreograf Mário Radačovský se svou životní partnerkou, montrealskou rodačkou Anik Bissonette, o které se píše jako o baletní ikoně Quebecku. Duet na Čajkovského hudbu k prvnímu pas de deux Odetty a Prince z Labutího jezera byl současnou obdobou tohoto pohádkového setkání. Je na první pohled jasné, že je holdem obdivu choreografa k jeho vyvolené, nejpůsobivější na celé kreaci byl právě citový prožitek, který byl přítomný téměř hmatatelně. Program uzavřelo populární Bolero, odehrávající se v Radačovského verzi na šachovnici. Když se v levém rohu forbíny objevil stůl se šachovými figurkami, nejeden divák si jistě vzpomněl na Ibbur - tahle hra ale nebyla vůbec tajemná. Zatímco u stolku hráli dva tanečníci šachy, na jevišti kolegové posunovali velké figurky a tančili…no, spíš se pohybovali různými poskoky a přískoky po jevišti, dirigováni drobnou Bílou královnou. Černá královna jako netančící postava radila při hře, Bílá opustila svou věž a vydala se tančit (lépe řečeno předvést svůj rozsah) mezi poddané. Konec hry nějak vyšuměl, finále zřejmě spočívalo v nasvícení scény červeným světlem a rozprchnutím figurek, takže žádný vítěz a všichni poražení? Doufejme, že SND neustrne. Tohle je rozjezd, první sezóna podle nové vize, viděli jsme, jak proměna začíná. Ale balet SND ze sebe ještě musí setřást hodně balastu, zatím připomíná náměsíčníka probuzeného ze snu spíž než živoucího tvora. Mário Radačovský chtěl tímto sporným program ukázat, že balet SND rozhýbal, jenže soubor měl pražskému publiku více co nabídnout dřív, když se hostování neslo ve znamení celovečerních výpravných baletů.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace