Kostru představení tvoří příběh z indické mytologie o osudu sester Rásy (Anežka Hessová) a Maji (Jana Hemelíková Baudisová), které znázorňují protipóly dobra a zla. V devatenácti kratších či delších obrazech seřazených do pěti částí sledujeme zrození sester, sudbu charakteru, zasvěcení do života, jejich každodenní život, lásky a svody. Jádrem zápletky je láska Rásy a Raviho (Vitor Tavares Mendes), která je překažena zlou sestrou Majou za pomoci ďábelského Dakshe (Óm-Sajwel Sasidharan). Ten se nakonec z Rásou ožení a Ravi je sveden Majou. Tenze mezi sestrami sílí a vyvrcholí po smrti Raviho: snažil se vzdorovat svému osudu, a tak zemřel Majinou rukou. Po jeho pohřbu dochází k souboji obou sester a k jejich vzájemnému smíření.
Tolik k rámcovému příběhu. Nejdůležitější na celém představení byl ovšem tanec, proto také byly narativní části mnohem stručnější a velmi symbolické. Ke každému okamžiku příběhu byl vybrán odpovídající tanec. Energické pasáže, jako například „Chod denního života“, „Oslava špatnosti“, „Svatební oslava“ či závěrečné defilé, se nesly v rytmu moderní indické hudby. Zde byla na scéně většinou celá taneční skupina, aby nás přenesla do rozjařeného prostředí v duchu bollywoodského filmu. Naopak vážné momenty či znázornění posvátných obřadů doplňovaly tradiční tance kathak a bharatanatyam. Kathak byl hlavním výrazovým prostředkem poslední postavy, kterou jsme zatím nejmenovali – boha Šivy. Již z názvu představení vyplývá, že Šiva byl hlavním hybatelem děje, on točil tím pomyslným kolem života, které se nazývá osud. Role Šivy byla rozdělena mezi dvě zkušené tanečnice kathaku, Sangitu Shresthovou a Ivanu Hessovou, a s každým jejich výstupem na jevišti zavládla až posvátná atmosféra, jejich tanec vyzařoval hlubokou koncentraci a smysl pro rytmus. Jelikož ale tanec kathak sám o sobě vypráví starodávné příběhy pomocí gest (mudry) a pozic těla, neznalý divák byl jistě ochuzen asi o polovinu požitku, který tento tanec nabízí. Kathak byl uveden na scénu ještě při jiné příležitosti, a to v podání celé „company“, sestávající ze deseti dívek. Rytmický dupot a zvonění rolniček, které měly tanečnice okolo kotníků, dokázalo vygradovat výstup na nejvyšší možnou míru, a to bez jakéhokoliv jiného hudebního doprovodu. Stačila jejich dokonalá souhra.
K poněkud slabším místům patřily okamžiky příběhu, pro které zřejmě neměl daný taneční materiál (či taneční soubor) odpovídající prostředky. Mám na mysli například „Milostný duet“ Rásy a Raviho, kde nám Portugalec Mendes předvedl namísto Indie brazilskou capoeiru. Také „Souboj dualit“, navzdory potenciálu dramatického námětu, nebyl jak se patří vygradován a působil spíš jako nácvik bojového umění, než jako boj na život a na smrt.
Zcela nadbytečně působila ve většině představení videoprojekce, která spíše rozptylovala pozornost diváka, pro jehož oko byla pestrá akce na jevišti sama o sobě více než dostačující. Realistické záběry dnešní Indie se do alegorického tanečního příběhu vůbec nehodily, o něco lépe působily videokoláže, na nichž se prolínaly úryvky choreografie, která se ve stejnou chvíli odehrávala na jevišti (zdařilo se to například během výstupů boha Šivy).
V každém případě je Šivovo kolo života, „indická show na evropský způsob“, v Čechách ojedinělým projektem, který zpracovává atraktivní tématiku tradiční i současné Indie pro diváky zajímavou formou a přitom kvalifikovaně, jelikož jeho tvůrci jsou (nejen) v českém prostředí uznávanými odborníky. Je to představení nejen pro ženy, které si oblíbily orientální tance jako uvolňující volnočasovou aktivitu, ale především pro každého, kdo se rád pobaví a zahřeje indickými barvami a rytmy.
Divadlo ABC, 29. ledna 2012.
Foto: Hana Major Sládková
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace