Snad stojí za to přiblížit tuto verzi divákům, kteří ji nikdy neměli příležitost vidět. Jde o představení, jež se nese v tradičním, neoklasickém duchu shakespearovského příběhu, jak je ztvárňován nejčastěji. Vychází z původního libreta, ale je poněkud zkrácené. Patří do skupiny „Romeů“, kde chybí Rosalinda a některé postavy dostávají velmi málo prostoru, například Paris. Řada scén je velmi zhuštěná (i partitura je proškrtaná, ale nijak nápadně), ale některé nejcharakterističtější části samozřejmě zůstávají. To jsou pas de deux Romea a Julie na plese, milostné vyznání lásky a loučení, stejně jako part chůvy s dopisem, souboj Merkucia, Tybalta a Romea nebo tanec dívek.
Příběh se otevírá na náměstí srážkou mezi sluhy znepřátelených rodů a tradičním zapojením ostatních do boje. Na začátku, jakoby v expozici, se náměstím mihne i Julie, která pak svou dětskost demonstruje hrátkami s chůvou. Zároveň je stále obklopena svými přítelkyněmi, její družnost je tak akcentována. Tradičně je pojat ples i setkání Romea a Julie. Jejich vyznání je Shakespearově předloze vtipně přiblíženo řešením scény, Julie vychází na vysutý balkon a než seběhne za Romeem do zahrady, mají oba možnost vyznat si své city jen letmým dotekem rukou.
Ve druhém dějství je nejnápadnější změnou, že na hudební sekvenci, kdy obvykle vídáme šašky či pážata, tančí dvě cikánky. Scéna s dopisem obsahuje nejen výstup chůvy, ale i žertování Merkucia a Benvolia, kteří nechtějí psaní Romeovi předat. Sňatek se odbývá rychle, důkladný prostor je však věnován sporu, souboji a smrti Merkucia i Tybalta. Jako v mnoha jiných verzích i zde je Merkuciova smrt považována za žert (epizoda, která není původem shakespearovská, ale objevuje se skoro v každém baletním zpracování). V závěru se na scéně objevuje i Julie zdrcená smrtí bratrance, je zde tedy naznačen její duševní svár.
Třetí jednání zahajuje velké pas de deux za svítání. Rodiče, ač přísní, jsou vykresleni v relativně vlídném světle, zejména matka je spíš bezradná než rozhněvaná. Po vypití uspávacího prostředku, jemuž nepředchází žádné větší rozhodování, se Julie ihned zhroutí. V okamžiku, kdy chůva, rodiče a Paris nalézají Julii mrtvou, je již scénou opět náměstí a jednotliví aktéři na ně jen zdrceně vycházejí z domu Kapuletů. Závěrečná scéna má též rychlý spád a je ztvárněna spíše herecky než tanečně. Srážka Romea s Parisem se odbude ve vteřinách. Romeo s Julií nehýbe (jako v mnoha verzích, kdy s bezvládnou Julií v náručí tančí) a Julie se nestačí probrat ještě před jeho smrtí (jako např. u Youri Vámose či v proslulé české verzi Miroslava Kůry a Petra Weigla), smrt obou následuje během několika okamžiků. Závěrečnou katarzi představuje usmíření otců, kteří do hrobky přicházejí. Scénu tvoří jednoduché dřevěné konstrukce, které dovolují poměrně rychlé střídání prostředí, představení také značně využívá hloubku jeviště (autorem scény je Vladimír Soukenka, kostýmním výtvarníkem Josef Jelínek).
Zhuštění děje by někomu mohlo připadat až příliš zkratkovité, skutečně chvíli trvalo, než člověk tempo vstřebal, příběhu ale nic podstatného nechybí a hlavní představitelé mají dostatek prostoru. V úterý 30. října vystupovali v titulních rolích Richard Kročil a Andrea Smejkalová, dále jako Merkucio Jan Fousek, Tybalt Michal Pimek, Benvolio Petr Kondler, Paris Luděk Mrkos, Chůva Vanda Skopalová, Kapuletovi Jana Ruggieri a Ivan Příkaský, Montek Zdeněk Kárný, Páter Lorenzo Petr Přibyl, Cikánky Monika Pimková a Markéta Habalová. Největší pozornost si po zásluze získali Richard Kročil a Jan Fousek. Kročilův Romeo byl zahrán s opravdovou vroucností, kterou doprovázela suverenita a maximální využití dispozic (málokterý tanečník se třeba při grand pas de chat opravdu „otevře“ až do přímého úhlu), lehké skoky a elegantní paže – přestup Richarda Kročila do Prahy není tajemstvím, soubor v něm rozhodně získá vítanou posilu. S jemnou Andreou Smejkalovou zde předvedli přesnou partnerskou práci. Fousek už díky své lehkosti získává jistou proslulost a ani tentokrát nezklamal, ať už jde o čisté piruety či skoky. Jeho rozverný Merkucio si diváky jednoznačně získal. Jedině postava Tybalta nebyla výrazově přesvědčivá, vyzníval příliš chlapecky.
Trochu stinnější stránkou představení bylo hudební provedení, možná kvůli nezvyklému prostředí. Obzvlášť tanec dívek s liliemi byl doprovázen mimořádně neslyšitelnou melodií, přitom akustika budovy SOP by měla být pro standardní produkci více než vyhovující. To je však spíše detail. V brněnském Romeovi a Julii se naše publikum setkalo s prověřeným kusem, na kterém je znát péče domácích repetitorů i zaujetí interpretů. Navštívit jedno ze dvou těchto představení (první se uskutečnilo 9.10.) se pražským divákům jistě vyplatilo.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace