Kdybychom dnes hledali mezi trendy choreografických témat, nalezneme kromě námětů přicházejících vždy v určitém období ve vlnách i jakási dramaturgická nutkání, ve kterém ženy mluví o mužích a muži pronikají do tajemství ženského světa. Michal Záhora ve své první choreografii, do které nepřispívá na jevišti svým tanečním projevem, zobrazuje vlastní cestu k pochopení ženské duše. Vybírá podněty, které by žena-choreografka jen asi těžko dokázala s takovou citlivostí zobrazit. Ženská témata plná sebeironie, dominance srdečních záležitostí, krása ženského těla, to vše nechává autor mimo svoji oblast zájmu. Obrací se k duševnímu stavu žen, k barvě jejich aury, k rozboru energií mezi nimi. Práce Michala Záhory působí dvoudílně. V začátku hledání sebe sama, svého místa, své polohy. Dynamika pohybu možná svou akcí až převyšuje myšlenku a stává se skoro zdlouhavou, nebýt zvláštně nastavené atmosféry nevyřčeného tajemství. O to více zůstává v paměti druhá část, která rozehrává výrazy tanečnic, originální možnosti vkusně pojatého kostýmu a zobrazuje trojjedinost ženského elementu. Tři tanečnice, každá jiná, osobitá a přece dohromady jedna. Choreograf výborně vystihl rozkol ženského nitra, dokázal ho najít a definovat do jednotlivých rolí, ve kterých postupně měnil tanečnice z jejich zažitých frekvencí. Právě tahle nuance celé choreografie ji natolik odlišují od všech jí podobných. Michal Záhora nebere standardy tanečnic (jak pohybové, tak výrazové), ale našel jim nové roviny vyjádření. Nutno podotknout, že všechny tři – Lea Čapková, Dagmar Chaloupková i Andrea Lamešová – je přijaly, a tím obohatily rejstřík výrazových poloh vlastní osoby. Změna, kterou po celou dobu představení procházejí, je skoro fascinující.
Choreografie Resonance jen potvrdila to, co už bylo naťuknuto předchozí Synchronicity. Michala Záhoru představila v jeho další umělecké úrovni velice nadějně.
Součástí večera 23. a 24 listopadu 2007 byla i Gradina Dagmar Chaloupkové, která působila o něco menší tajemností, než například na Tanci Praha. Druhá choreografie programu Hechizada de Luxe, jejíž autorkou je Lea Čapková, a která počítá s momentem překvapení diváka, oproti své loňské prezentaci v Duncan Centre o toto překvapení diváka mírně ochudila. Jinak samozřejmě obě choreografky v taneční rovině nezaváhaly. Dramaturgie divadla Ponec velice moudře zařadila jakou součást večera tyto dvě starší autorské choreografie dvou interpretek tančících v Resonance. Tím dala pozitivně vyniknout právě premiérové choreografii.
Recenze psána z večera 24. listopadu 2007
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace