Reprízy Identity a Resonance v Ponci

IdentitaLenka Bartůňková díky ohodnocení v loňském roce Cenou Sazky "Za objev v tanci" dostává příležitosti, o který se jiným autorsky tvořícím interpretům může jen snít. Nelze říci, že neprávem, ovšem určité "ale" bychom nalezli. Lenka Bartůňková vytvořila Identitu formou osvědčeného autorského sóla, tedy formou pro její tvůrčí práci nejbližší. Hledání identity. Věčný problém, věčné rozhodování, věčný boj. Námět nijak inovativní, stejně jako způsob zpracování v pojetí autorky. Těžko bychom hledali větší klišé, než jakým je chůze okolo stolu, nerozhodnost zda vpravo či vlevo. V docela zajímavé scénografii, evokující těsný byt, který je už potřeba i přes pouta sentimentality opustit, se však neodehrálo skoro nic. Taneční projev na jevišti nepřekonal slova napsaná v programu, pokud jim vůbec v dvaceti minutách dostál. Sprcha jako symbol očištění od minulosti, je sice nápadem efektním, nicméně také nijak zářícím originalitou. Od tak výrazné interpretky - autorky, jakou Lenka Bartůňková je, snad není troufalostí chtít víc. Výraznější zpracování tématu tancem, větší invenci v závěru a vůbec v celkové koncepci. Dávno snad už minuly doby, kdy divák trpělivě snášel výlevy umělcovy duše a hledal v nic to pravé umění. Lenka Bartůňková má citlivou uměleckou duši, ale též se tvůrčí prací potřebuje posouvat dál. Identita byla spíše krokem vzad. Zuzana Smugalová Rezonance tří vnitřních světů Michal Záhora je absolventem pražské konzervatoře Duncan Centre a pracoval s Janem Kodetem, A. Millerem, O. Naharinem, souborem Carte Blanche (Norsko), souborem R. Zappaly (Itálie), Skotským tanečním divadlem (Scottish Dance Theatre) / SDT (Velká Británie) a v současné době je členem mladého nadějného českého souboru NANOHACH. Jeho vlastní práce zahrnuje dílo Synchronicity (nominované na Cenu Sazky) a Konstrukt.um. Zatím jeho poslední choreografií je Resonance vytvořená během jeho působení ve Scottish Dance Theatre jak pro SDT, tak i pro NANOHACH s tanečnicemi, které působí ve Skotsku i v Čechách. Resonance má atmosféru – barvy a hloubku – scény z historického románu nebo filmu, který je zasazen do středověké Evropy. Představení tří žen, které interpretují útržkovité náznaky, naráží na skrytá tajemství, potlačené emoce a výraz, který je obecně omezen neviditelnými tabu – možná jsou postavy členy takovéto omezující společnosti nebo snad žijí za hranicemi společnosti. Zdá se, že kus se zabývá hlavně nepokoji ve vnitřních světech těchto tří protagonistek a bizardním vztahem, který mezi nimi je. Ve hře jsou momenty, kdy na sebe protagonisté berou podobu čarodějnic na sabatu a vyzařují specifickou a velmi ženskou energii. Dávají pocit, že jsou nevyhnutelně spojeny nějakou smlouvou nebo dějinami magie, o čemž se můžeme jen odhadovat nebo nechat naši představivost vynalézat. Je to třeba příklad jedné z žen, která se odděluje od ostatních, aby vstoupila do něčeho, co vypadá jako šílená nekontrolovaná zuřivost, jako touha osvobodit se. Tyto pokusy se ale vždy setkávají s neúspěchem a zpátky na „sabat“ se žena vrací jako poražená, aby se přidala k ostatním, které se snaží probojovávat a zdá se, že jsou k tomu předurčeny; jako by se úplně převrátily, aby se vystavily světu a zbavily se bolesti, která je trápí v hloubkách jejich existence. Aby mohly interpretovat takovéto role, tanečnice Resonance musejí mít značné herecké schopnosti a musejí být hotové tanečnice s vysokým stupněm technické odbornosti. Navíc role vyžadují vysoký stupeň vyspělosti co do ženských i tanečních kvalit. Nemusíme pochybovat o tom, že Lea Čapková, jedna z původně obsazených, měla všechny tyto klady. Je dospělá a nadaná umělkyně v každém ohledu. Avšak je diskutabilní, jestli každá interpretka disponuje všemi těmito charakteristikami v požadované kvantitě a poměru; a pokud jimi disponuje, vyvstává otázka, jestli je schopná je uplatnit stejně jako Lea. A tak stále existuje velký prostor pro interpretaci díla, aby dospělo a rostlo během dalších představení. Potenciál si zaslouží být plně využit. Netušený aspekt představení – navzdory tomu, že se s ním můžeme v současném tanci běžně setkat – je dvojznačnost gender identity umělkyň. Jejich pohyby a výrazy obličeje opravdu nejsou typicky ženské a mají tendenci být vážné, a ačkoli se někdy jeví jako čistě ženské, objevuje se také mnoho momentů, kdy jsou téměř bezpohlavní nebo vyjadřují kombinaci mužských a ženských znaků, někdy jako kdyby byly ženami, které silně potlačují svou ženskost kvůli neviditelnému vnějšímu tlaku. Jsou silné navzdory skrytým mukám a jejich síla se občas projevuje v silných mužských pohybech a jednání. I dlouhé vlasy tanečnic, které režisér využil pro choreografický a výrazný obsah představení – který evokuje představu nezkrocených bytostí nebo čarodějnic – jsou genderově neutrální a určitě více smyslné než ženské. Téměř stejné kostýmy jsou nedílnou součástí vizuálního, choreografického a koncepčního obsahu jako takového. Mariana Novotná vytvořila návrh, který vyvolává dojem středověkých šatů, které nejdříve vypadají, že jsou těžké a trochu strohé, ale někdy na sebe berou podobu oblečení pro mnicha, kněze nebo nějakého jiného muže, který měl v té době co do činění s náboženstvím. Jak se choreografie rozvíjí, cítíme, jak jsou tyto tři ženy omezeny v pohybu dlouhými a těžkými kusy oděvu, které je doslovně i přeneseně „táhnou k zemi“. Tanečnice během představení vyvolávají dojem, že jsou ustarané, utlačované nebo úzkostné, nespokojené se svým údělem a že hledají cestu ven, kterou nikdy nenajdou. Choreografie často obsahuje plynulé, splývající a hypnotické pohyby, které evokují silné poryvy větru, loď v bouři nebo peřeje divoké řeky. Tanečnice se probojovávají určitými pasážemi se vzteklým odhodláním, které se od nich očekává kvůli dramatickému záměru představení, a ačkoliv občas tanečnice nedosáhnou dokonalé jednoty v choreografii, stále je zde přítomný pocit nevratného pouta, které je spojuje – to, které si nepřeje ani jedna ze tří postav; to už je záležitost spekulace a divákovy interpretace. V závěrečné sekci představení kostýmy odhalují další tajemství, když každá tanečnice pečlivě rozplétá bohatou délku látky, aby vytvořila široký, těžký pás, který připomíná nevěstinu vlečku na svatebních šatech, ale zde to jasně evokuje pouta zcela jiného druhu. Choreografie je do sebe začleňuje tím,  jak se tanečnice navzájem vážou, splétají, narážejí do sebe, padají, osvobozují se a vtahují zpět s marnými prosbami o svobodu nebo snad s vnucováním si jejího odmítnutí. Navzdory mému pozorování, které se týkalo potenciálu interpretace zrání a vývoje, je neoddiskutovatelné, že i během prvních 30 minut představení tanečnice – dvě z nich se v této hře představily poprvé – opravdu zrají během představení. Je zde jeden bod ke konci, kdy strohý obličejový výraz tanečnice, který se do tohoto okamžiku téměř nezměnil, dává průchod přehnaným grimasám, které vypadají jako kopie masek z antické řecké hry, když se tři postavy pomalu a neustále blíží k divákům ve velkolepé dramatické lince. Musím říct, že jsem ke konci představení měla pocit, že mladá děvčata, která v tomto kuse tancovala, zestárla o padesát let. Vypadala jako tři staré čarodějnice, které jsou unavené tvrdým životem, kde byly mučednicemi, těmi, co trpěly nebo těžce pracovaly. To byl – alespoň pro mě – nejpozoruhodnější aspekt choreografie se 75 % nového obsazení (Dagmar Chaloupková, Dora Hoštová a Lotte Nouwkens). Heather McGadie