9. června letošního roku se v Národním divadle odehrálo poslední baletní představení pro letošní sezónu s názvem Baletománie. Po prvních minutách zdánlivě nudných tanečních krůčků baletního mistra Igora Žukova jako Ludvíka XIV., který položil základy baletu jako takového, se divák laik téměř obával následujících dvou hodin - pouhé ukázky toho, jak to asi s tímto žánrem bylo. Vývoj celého představení měl však obrovský spád a během několika málo okamžiků se proměnilo v příval ohromujících provedení a zatančení těch nejnáročnějších a nejslavnějších choreografií v historii baletu.
V tomto představení měla své místo i trocha parodie a vtipu, což publikum sledovalo ve chvíli, kdy dotančí čtyři něžné, bíle oděné baletky slavné pas de quatre z Labutího jezera a přitančili na jeviště čtyři muži v černém s totožnou choreografií, původně určenou výhradně pro ženy a Čajkovského „klasiku“. Nečekaně nastoupil žánrově úplně odlišný, avšak dokonale padnoucí hip hop či snad dokonce rap. V tu chvíli se divák začal s úsměvem ptát sám sebe: Jsem opravdu na baletním představení?
Že tomu tak bylo, mu dokázaly následné ukázky z romantických baletů jako například úryvek z Adamovy Giselle nebo Korzára, ve kterém brilantně a sebejistě tančili Alexander Katsapov, Michal Štípa a Ivanna Illyenko.
Postromantické období zde zastoupila samozřejmě opět hudba P. I. Čajkovského a Saint-Säenseho „Umírající labuť“, slavné baletní sólo, které začátkem minulého století vytvořil choreograf Michail Fokin pro samotnou Annu Pavlovovou. Tento slavný kus tančila primabalerína Národního divadla Tereza Podařilová, která se ukázala v tomto poetickém tanci mnohem přesvědčivější než na premiéře tančící Ivanna Illyenko. Tak končila první polovina představení a myslím, že si divák nedovedl představit, že by druhou část prostě neměl možnost vidět.
Druhá polovina posunula dění na jevišti dále v čase. Nabídla modernější, prostší taneční ukázky bez přezdobených kostýmů, přelíčených baletek a burácejících orchestrů.
Dominoval zde šéf baletu Národního divadla Petr Zuska jednak jako tanečník, jednak jako choreograf tří kusů: „Á la Forsythe“, „V mlhách“ a „Mariin sen“.V Janáčkově klavírním cyklu „V mlhách“ bylo možno dokonce sledovat práci tří choreografů.
Prvním tvůrcem byl Jiří Kylián, který svou choreografií duetu chlapce a dívky, (který se poprvé objevil v roce 1973 v Kyliánově představení Návrat do neznámé země), okouzlil veškeré publikum. Ladně a něžně tančili Pavla Hrubešová a Alexander Katsapov. Petr Zuska uvádí Kyliánův tanec jako geniální a po odtančení mu všichni musejí dát za pravdu. Tato choreografie Jiřího Kyliána opravdu geniální je. Druhým tvůrcem byl již zmiňovaný šéf ND, který na stejnou hudbu vytvořil v roce 1996 choreografii pro dvě dívky. Celému tanci byly perfektně přizpůsobeny kostýmy, které svým střihem a barvou podtrhávaly veškeré pohyby tanečnic. Scéna, velmi intimně nasvícena, diváka vtáhla a obestřela tajuplnou atmosférou. Posledním mistrem pohybu byl Jan Kodet, který své pojetí vytvořil v podstatě na objednávku pro toto představení. Byl to tanec pro dva muže, jenž vyvolává dojem souboje. To ještě opět dokreslil kostým, jehož součástí byly chrániče, rukavice atd. Tančil Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský.
Všechny tři choreografie, ač byly tak rozlišné, měly v sobě dávku tajuplna, krásna a energie.
Celý večer zakončilo opět Zuskovo dílo „Mariin sen“, který je tak trochu parodií na klasický balet. V bílých baletních sukýnkách se po jevišti proháněli čtyři muži a střídali jeden komický prvek za druhým. Je to veselý, ačkoliv trochu zbytečně dlouhý závěr celého představení.
Podle programu bylo cílem tohoto představení „provést diváky nejen stručnými dějinami tance, ale také se pokusit jim přiblížit „svět baletu“ některými typickými znaky, které toto umění charakterizují“, takže mělo zřejmě jít o jakési instruktážní představení. Tomu odpovídala chronologicky sestavená dramaturgie, z tanečních jednotlivostí od 17. století až po rok 2005, kdy se konala premiéra.
Představení slovně uváděl a také komentoval herec Martin Zbrožek, a pak také šéf baletu Národního divadla Petr Zuska. Martin Zbrožek ve finále na derniéře působil jako nejslabší článek celého představení. Jeho vtípky nepůsobily vtipně, ba naopak zdály se jednoduché, prázdné až přehrávané. Svůj díl však na tom měl i scénář, který ho posílal na jeviště možná až moc často a nechával ho improvizovat a „šumlovat“ text. Zuska byl na jevišti klidný a soustředěný a bylo vidět, že hraje toho, kým ve skutečnosti je. Hlavu představení...
Autorka je studentkou divadelní vědy
Námět a libreto Petr Zuska a Václav Janeček, režie Petr Zuska, Václav Janeček a Martin Zbrožek. Premiéra 24. února 2005
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace