Národní divadlo mělo čest přivítat v Praze světově proslulý taneční soubor Ballet Préljocaj, který je v tanečním povědomí symbolem novátorství, hledání, experimentování a boření zaběhnutých klišé, nahromaděných kolem profesionálních scénických produkcí. Umělecký šéf souboru a domácí choreograf Angelin Préljocaj tentokrát opět překvapil. Ukázal novou tvář, která je pro něj důležitým experimentem: odbočil k tradičnímu romantickému baletu s pohádkovou tématikou.
Přestože většina choreografů postupuje během své tvorby často směrem od vyprávění ke stále větší abstraktnosti, Préljocaj tuto fázi v raném období přeskočil a nyní si uvědomil, že by si ji také rád vyzkoušel. Pohádkový námět Sněhurky pro něj představoval jednoduchý a všemi srozumitelný příběh, skrývající symboliku věčných pravd. Vycházel z verze bratří Grimmů, kde je královna-macecha ústřední postavou příběhu. Nebál se využít všech osvědčených prostředků dějového baletu, které pro jeho práci znamenaly novou výzvu. Ne tak pro diváka.
Jak už to u pohádkových baletů bývá, tou nejdůležitější složkou vytvářející snovou atmosféru nadpřirozených zákonitostí je jevištní výprava. Préljocaj ji nejenže nepodcenil, ale dal jí v baletu opravdu hlavní slovo: originální a promyšlené kostýmy Jeana Paula Gaultiera samy vypráví příběh; zvlášť sporé odění Sněhurky přitahuje pozornost více než krasavice sama. Efektní řešení scény (Thierry Leproust) připomíná zázraky romantického baletu: trpaslíci-pavouci vylézají ze skalních děr a stavějí na odiv vertikální horolezeckou akrobacii, duchové a přízraky poletují vzduchem, královský trůn sám mění svou pozici a zrcadlo zlé královny působí díky profesionálnímu light-designu (Patrick Riou) jako skutečné. Rychlé přestavby kulis a efektní světelné změny jsou dokonalé jako filmové střihy. Důkaz, že i moderní taneční umění dokáže zaujmout široké publikum barevností a živelností výpravy.
Préljocaj si pro svou Sněhurku vybral pozdně romantického skladatele Gustava Mahlera. Místo uceleného díla, jímž prochází konkrétní hudební témata a motivy, použil úryvky z více jeho děl podle nálady dramatických motivů. Zkušený posluchač si však musel postesknout. Díla různých Mahlerových období, stylů a instrumentace do sebe nijak nezapadala a hudební logika se musela podřídit dramaturgické. Rozsáhlé harmonické plochy zůstávaly nesjednoceny, témata nerozvinuta, žádný motiv neprocházel celým příběhem. Dojemné hudbě byl sice ponechán velký prostor jako rovnocennému vyjadřovacímu prostředku, právo vlastní hudební dramaturgie jí ale bylo upřeno.
Choreografie se přísně držela dějové linie a neplýtvala nadstandardními pohybovými nápady. Bez kostýmu, scény a světel by zřejmě samotná ničím zvláštním nezaujala, i tak uváděla některé diváky do příjemné dřímoty.
Taneční publikum bylo ale potěšeno zdařilou a profesionální interpretací choreografie. Kvalita sólistů se nijak nelišila od sborů (čemuž se pražský divák musí u hostujících souborů znova a znova divit), soubor působil jako jedno tělo. Technika a přesnost tanečníků se vlévala do přesvědčivého výrazu. Technicky nejnáročnější role dvou královniných nohsledů byly publikem slyšitelně oceněny, přestože v černém kostýmu bohužel splývaly s pozadím jeviště.
Návštěva představení souboru Ballet Préljocaj byla každopádně pro pražské publikum vítaným osvěžením. I takhle je možné zpracovat klasické baletní téma: nově, moderně a efektně. Profesionální moderní soubor není hříčkou přírody a zaslouží si rovnocenné postavení jako klasický balet.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace