Miniatury ve Stavovském divadle si zachovávají vysokou úroveň. Letos bylo vybráno šest choreografií členů baletu ND, jejichž společným tématem byla hudba českých autorů, a nevadilo, že se i s přestávkou představení protáhlo téměř na tři hodiny. Někteří diváci nesli s nelibostí drobné zpoždění, ale nebylo nadsázkou, když Petr Zuska na forbíně s omluvou zadoufal, že počáteční nepříjemný dojem smaže zážitek z celého večera.
Kdo se v Miniaturách nejvíce posunul kupředu, byla Klára Jelínková. Jako spoluautorku choreografie Frustrace v G uvádí fotografku Dianu Zehetner. Šlo o bezmála koncertní číslo; tento duet, který Klára Jelínková zatančila s Matějem Urbanem, by bylo škoda nepředstavit a nevyužít ještě mimo rámec Miniatur. S vtipem a dobrými tanečními nápady předvedla život divoké dvojice plný hádek a usmiřování, který na jevišti s partnerem odžili v plném vnitřním nasazení a s technickou precizností. Nejen o ní, ale i ostatních tvůrcích také platí, že dovedou účelně pracovat se světlem a kostýmy. Klára Jelínková vsadila na jedovatou zelenou, která výmluvně signalizovala trpkou příchuť bouřlivého vztahu.
Sylva Nečasová a Hana Turečková představily choreografie, které spíš než příběh vyjadřují pocit. Sylva Nečasová nazvala svou práci Fuga a přímo na scéně ji doprovodil kvartet. Malé pódium s hudebníky nepůsobilo jen jako dekorace a výstupu i pomohlo, protože tanec samotných čtyř postav se nezdál schopný vyplnit celý prostor jeviště. Nešlo přehlédnout čistou práci s hudbou, choreografie každého z tanečníků vtělila do hlasů jednotlivých nástrojů, ale něco jako by chybělo, snad vnitřní zaujetí, jasný úmysl. Choreografie vyzněla jako pouhá etuda na dané téma, sice velmi dobrá, ale obsahově trochu prázdná.
Hana Turečková v choreografii Jako překročit svítání na u choreografů oblíbeného Bohuslava Martinů zůstala u tématu vztahu mezi mužem a ženou. Interpretovala jej se svým kolegou Martinem Winterem. Tanec doplnila občas promítáním básnického textu na plátno, kterým duet i končil, což ale ve spojení s tímto typem choreografie působilo spíš rušivě, divák byl nucen sledovat obojí paralelně, takže mu mohlo uniknout dění na scéně. Tanec je umění beze slov, které by nemělo potřebovat vysvětlení: napovědět může název, motto, ale není důvod doprovázet choreografii textem (psaným), obzvlášť pokud je tak lehce čitelná. V tomto případě se jednalo o zvlášť niternou práci, kterou by bylo možné divákovi lépe pochopit, kdyby jeho pozornost neodváděla úvaha o tom, co znamenají ony verše, a nebyl tak v nebezpečí dezinterpretace. Mohl by se soustředit jen na to, co se odehrávalo mezi oběma tanečníky, a s vědomím, že se nejedná o nadsázku, by pak celý příběh vnímal s mrazivou předtuchou tragedie až do sugestivního konce, který ale právě zamlžily ony verše...
Baletní mistr Michaela Černá z večera laděného do moderny vybočila tradičně narativním zpracováním Erbenovy (v hudbě Dvořákovy) Polednice. Nebylo by jistě spravedlivé označit ji za člověka ze „staré školy“, ale tato choreografie tak trochu probouzela pochybnost, zda ji má divák brát vážně nebo ne (zvlášť když autorka sama tančila Polednici). Byla by to však hezká choreografie pro děti, ještě kdyby divá žena projevila víc démoničnosti a dítko víc vzteku. Postavu matky tančila s překvapivým elánem Lenka Šnellerová.
Viktor Konvalinka si vzal na paškál Petra Zusku v parodii na jeho choreografie. Tři pro sólo aneb Pražské hystérium ocenili především ti, kteří Zuskovy choreografie opravdu znají. Viktor Konvalinka zapracoval do své hříčky pohybová témata z Les Bras de Mer, Pražského mystéria i Mariina snu (dělat parodii na parodii už vyžaduje velké zkušenosti) a zjevně se pustil na tenký led děláním si legrace z toho, co ještě premiéru nemělo. Je na místě ocenit Petra Zusku, že si ze sebe tu legraci dělat nechá. Konvalinka vsadil na osvědčené stereotypy (v kostýmech narážka na Matrix a dělnickou třídu, téma pijáctví…) a odhadl, co obecenstvo lidově řečeno dostane (reminiscence finále Mariina snu, kterou ocenili zejména diváci, kteří účinkující tanečníky mají za „své“, připomeňme, že Konvalinkovi v choreografii sekunduje Lubor Kvaček a Alexandre Katsapov). Překvapil i neotřelým výběrem hudby, mezi použitými písničkami se objevilo i Blues o stabilitě Suchého a Šlitra. Celkově pěkná vtipná hříčka však nevypověděla nic o tom, kam chce jako choreograf jít dál.
Zuzana Šimáková pokračuje v linii, kterou nastoupila minulý rok, kombinování tance a činohry (její italská „výměna manželů“ byla nezapomenutelná). R.U.R. je vtipná choreografie o lidech a robotech, autorka ukázala, že dovede každé téma použít ve svůj prospěch, a také vsadila na dobrou hudbu (písničky bratří Ebenů měly u publika ohlas). Podařilo se jí vyhnout klišé, do kterého je možné sklouznout, vezmeme-li v úvahu, jak omezené možnosti skýtá zobrazení pohybového rejstříku robota. Vsuvky mluveného slova padly na úrodnou půdu (řekněte, kdo z nás se na sebe ráno rád podívá do zrcadla), ale minulý rok vyzněla tato metoda lépe, když byla možnost pozvat činoherce, kdežto letos choreografii spolu s choreografkou secvičili tanečníci ze Státní opery. Nutno podotknout, že v případě kombinování činoherních scének či vstupů s choreografií nejde o ilustraci tance, ale o propojení dvou žánrů, s nímž se musí sice pracovat opatrně, zvlášť na tak malé ploše, ale výsledky mohou být pro diváka osvěžující. Občas se s něčím podobným na jevišti setkáme, např. choreografie Itzika Gililiho „Through Nana´s Eyes“ začíná vyprávěním anekdoty a našly by se další příklady. Zatím nikdo nepoukázal na to, že Zuzana Šimáková umí pracovat s mluveným slovem, což je věc, která se běžně u tanečníka neočekává. Teď lze doufat, že mladá choreografka neustrne a bude hledat další směr pro rozvoj své tvorby.
Bohužel neměl letos k nové práci dostatek sil a času Tom Rychetský, takže zopakoval své Zlomené sny. Ty ostatně v Miniaturách loňského roku nebyly uvedeny celé, diváci je viděli kompletní až v divadle Ponec. Jejich zařazení na závěr celých Miniatur je však sporné (jakkoli jde o kvalitativně vyspělou práci), protože jsou velmi dlouhou a melancholickou choreografií, která diváky sice vtáhla, ale také jaksi unavila a nalila do nich příliš mnoho nostalgie.
Tanečníci z Národního divadla každoročně prokazují, že nejsou jen nástroji ostatních choreografů, ale že dovedou o tanci uvažovat a sami se rozvíjet. Opět přišli s několika původními nápady, které dovedli zpracovat se značnou invencí, a mnozí z nich se nemusí o svou budoucnost v oboru bát.
Miniatury
Večer choreografií členů baletu Národního divadlaStavovské divadloPremiéra 12.3.2007, reprízy 7.4. a 16.6.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace