Hradišťan a balet Národního divadla

Konec sezóny byl pro balet Národního divadla v letošním roce ve znamení folklorní hudby. Dvojvečer 25. a 26. června 2009 byl na prknech Stavovského divadla věnován souboru Hradišťan, který vystoupil v prvním večeru se svým vlastním programem a druhý den pak společně s souborem baletu ND.

Hudebně taneční pásmo O slunovratu je program, jehož datum premiéry je snad více než 10 let zpět, ale stále slaví úspěchy a představuje již základ zlatého fondu scénických folklorně laděných vystoupení. Notoricky známé písně na motivy veršů Jana Skácela a texty lidové poezie jsou tanečně zpracovány s ohledem na tradici a její podstatu. Choreografie Ladislavy Košíkové nepoužívá na scéně jen předváděcí formu lidového tance, ale hledá jeho hloubku, kterou zpracovává do velmi dynamického scénického útvaru prezentovaného interprety, jejichž schopnosti převyšují standart poloprofesionálního souboru, jakým taneční složka Hradišťanu bezpochyby je. Celému představení jen lehce ubližoval prostor, který díky jevišti tlačil tanečníky do zadní části. Přesto však z tance i hudby i zpěvu pronikla k divákům lidskost a opravdovost, s jakou byl "Slunovrat" tvořen a s jakou je ve všech svých možnostech prezentován.

Druhý večer souboru Hradišťan byl už co do jeho účasti záležitostí pouze hudební složky souboru. Celý večer měl tři části: První byl samostatný koncert muziky s průvodním slovem Jiřího Pavlici. Příjemné písně z průřezu repertoáru souboru naladily diváky na druhou část, která byla taneční v režii baletu ND. Dvě slavné choreografie Petra Zusky Ne me quitte pas a Les Bras de Mer opět dokázaly, jakým je Petr Zuska mistrem v komorní choreografii a zároveň i stále aktivním tanečníkem. Oba velmi procítěné duety plné hořkosti i krásy vztahů tančené předními sólisty (Nikola Márová a Jiří Kodym; Zuzana Susová a Petr Zuska) patří mezi díla, jež se jen těžko okoukají. Třetí choreografií v této části večera byl také duet, tentokrát nadějné choreografky Hany Turečkové. Los sueños tančené Magdalenou Matějkovou a Alexandrem Katsapovem nejen příjemně překvapil svou hloubkou, ale zároveň přinesl svěží vítr do zavedeného programu. Navíc vkusná videoprojekce dotvářela atmosféru i pointu tohoto mikropříběhu o hledání a nacházení.

Třetí část konečně propojila obě skupiny: Ej lásko provedená na živou hudbu a zpěv souboru Hradišťan. Šéf baletu tak navázal na svou zálibu tanečně přetvářet jemu milé hudební předlohy, což je samozřejmě divácky atraktivní. Petr Zuska  přináší zajímavý pohled na lidovou předlohu, odklání se od folklorních kořenů a nalézá v hudbě svůj vlastní příběh ve spojení několika písní.

Ej lásko je opět o vztazích, ovšem méně definovaných. Nacházíme tam touhu i rezignaci zobrazované skrze písně sice někdy až popisným způsobem, ale v celku působí celé dílo kompaktně, jednotlivé obrazy na sebe navazují a vytváří svůj vlastní svět bez závislosti na hudbě. Choreografie v typickém Zuskově tanečním slovníku působí příjemně oddechovým dojmem i pro interprety (Nikola Márová, Edita Raušerová, Ivana Mikešová, Alexandre Katsapov a Petr Zuska), kteří tančí uvolněně, a přesto velmi kvalitně.

Oba večery přinesly divákům velmi inspirativní dva pohledy na lidovou hudbu. Vyšel z nich zajímavý projekt, který do doby na konci sezóny bezpochyby příjemně zapadá, a zvláště pro pražského diváka s různými preferencemi je vítanou inovací.