Filigrán na festivalu Natřikrát tentokrát vyvrhoval králíčka

Tak jako k Praze přirostl festival Tanec Praha, tak k Brnu přirostl festival Natřikrát. Letos již po dvanácté se mohli všichni tancemilovní zúčastnit akce, která nabízí tři profesionální taneční večery a teoretický večer ve formě přednášky.

Filigrán je nezávislá taneční skupina, která na brněnské scéně působí více než 15 let. Jejich tvorba se velice proměňuje. Každé představení má jinou atmosféru a pracuje s jinými prostředky. Představení Poněvadž když se řekne jedenáct, je to, jako by se řeklo dvanáct, a dvanáct bude brzy třináct je inspirováno povídkou argentinského spisovatele Julia Cortázara, který využívá ve svých knihách postupy založené na experimentu s překračováním hranic zažitých pravidel. Podobně Veronika Kolečkářová i Eva Navrátilová přistoupily k nově uvedené choreografii.

Jejich dvojici doplňuje hudebník Tomáš Vtípil, autor všech tónů a zvuků linoucích se po jevišti, a ve třech tak vypovídají až děsivý příběh o vyvrhnutých králíčcích a podivné prázdnotě starého domu. Z tanečnic vyzařuje energie, která se dostává pod kůži snad všem divákům, kteří v tomto představení mají to privilegium sedět na jevišti a pozorovat dění z jiné perspektivy než obvykle. Pocit je to velice vtíravý. Myšlenky se dostávají až na pokraj šílenství. Kdy je to ještě zvládnutelné a kdy už jsou z nás šílenci? Tyto otázky umocňuje čtený text: …když cítím, že vyvrhnu králíčka, vsunu si do úst dva prsty jako otevřený kolíček a čekám, až mě v krku polechtá teplounký kožíšek… (Cortázar), také pohyb, který je velmi dobře čitelný, není v něm nic navíc, nic zbytečného a je čistě proveden, a v neposlední řadě také výraz tanečnic. Mnohdy má divák pocit, že chce raději utéct, než být obětí toho pohledu a následně pohybu, který je tak symbolický i v těch nejvíc vyhrocených a „nechutných“ pasážích, které ilustruje právě čtený text. Rozbourána je i konvence využití prostoru. Tvůrci se rozhodli představit zákulisí jeviště, kde využívají sloupy a zákoutí. Stará šedá skříň v pozadí evokovala sice domácí atmosféru, avšak byl to chlad bytu, ve kterém žijí duševně nemocné osoby se svými králíčky.

Veronika Kolečkářová, Eva Navrátilová a Tomáš Vtípil tak vytvářejí živé surrealistické výpovědi, které místy implikují až fyzický odpor a bolest. Hlavně závěrečné zvuky a nekonečné odcházení tanečnic tyto pocity velmi dobře demonstrovaly.

Filigrán, jak ukázal při této příležitosti, se asi nezalekne jen tak něčeho. Odvaha zkoušet a propojovat nové a nové věci se mu jistě vyplácí. Škoda, že mu pražská taneční obec věnuje tak málo své pozornosti. Jistě by velmi vynikl inovativním a nekonvenčním způsobem práce.

Psáno z představení 23. října 2010, Bezbariérové divadlo Barka, Brno.

Foto: Marek Procházka