Evropská taneční laboratoř I.

Tanec Praha představil první Evropskou taneční laboratoř, která nabídla tři zcela odlišná taneční představení. Diváci měli možnost v neděli a v pondělí 14. a 15. června 2009 v divadle Ponec zhlédnout bulharské, řecké a americko-islandské taneční umění.

Laboratoř zahájil Kinesthetic Project (Bulharsko) s choreografií Void, pod kterou se podepsala Violeta Vitanova a Stanislav Genadiev. Start to byl opravdu náramný. Tři tanečníci: 2 muži, jedna žena, do půl těla nazí pracovali s rádoby jednoduchým nástrojem, svým tělem, a s ním dokázali vytvořit poutavou choreografii. Choreografové pracovali s dynamikou pohybu, jeho opakováním a proměňováním v prostoru, tanečníci si pak pohrávali s možnou modifikací téhož nebo velmi podobného tanečního prvku. Byli v neustálém mentálním kontaktu a zároveň z nich čišela i potřeba fyzického kontaktu. Pohybovali se spolu, proti sobě, diagonálně i vodorovně, ve stejném okamžiku nebo s malým zpožděním. Rozehrávali hru principů vnitřních i vnějších. Byli tři a své kompetence přeměňovali, jak se jim líbilo. Někdy je pojil začátek, někdy konec, někdy prostor a někdy třeba energie či vlastnost daného pohybu, pojil je možná i jakýsi příběh. Dva dredatí muži a jedna sličná žena udělali svým charismatem z Void napínavou choreografii, která odzbrojovala kombinací jednoduchého se složitým a vyvážeností všech složek.

Choreografie Pinnochio v podání Kostas Tsioukas Company pak po bulharském Void tanečně propadla. Po jevišti se linula sice výborná hudba vytvořená živě klavíristkou, violoncellistou a houslistkou, ale tanec Pinnochia vyzněl spíše jako nezajímavá karikatura s podivnou atmosférou. Pohyb sám o sobě byl mnohdy zajímavý, ale v celkovém kontextu (kostým, rekvizity, výraz…) vyzníval spíše trapně. To hudebníci, kteří často doslova roztančili sebe i své nástroje, působili pohybově přirozeněji a zajímavěji než samotný Pinnochio. Kdyby tanečník tak upjatě nešel za svým laciným cílem – pobavit, mohla vzniknout velmi barevná skládanka vícera umění. A kdyby tanečník spolupracoval s hudbou, tak jako se hudebníci snažili spolupracovat s tanečníkem, byla by to zcela jiná podívaná. Nebyla by to nepovedená parafráze, ale docela vtipná a milá tanečně-hudební etuda.

Večer první evropské laboratoře nakonec ale skončil zvesela. Choreografie Islanďanky Steinunn Ketilsdóttir a Američana Briana Gerke s názvem Love Always, Debbie and Susan vyprávěla typickou lovestory, ovšem v cynickém a humorném podání. Ona představovala hysterickou a osamocenou ženu toužící po lásce, muži a sexu a on flegmatického muže, který má v sobě část dítěte a snaží se jí pomoci, chlácholí ji čímkoli, co ho napadne – otevírá jí náruč, podporuje ji, zpívá s ní, vypráví jí příběhy... Náročné tančení bylo střídáno s mluveným slovem a občasným hereckým jednáním. To zaručovalo pochopitelnost (i když je vše vysloveno anglicky) a odlehčenost choreografie. Interpretům nechyběl ani vtip, ani odvaha. Pouštěli se do improvizace a nechávali se unášet sílou momentu a reakcí toho druhého. Nechyběla jim ani hravost a čišela z nich radost z vytvořené performance. Tanečně byli oba na výši, takže se v jejich díle mohlo krásně a nenuceně spojit vše, co je třeba k zábavnému, avšak režijně zajímavému dílu.

Díky Debbie a Susan mohli diváci odcházet tento večer z divadla s úsměvem na rtech.

To už tu dlouho nebylo. Večer to byl zajímavý a barevný. Ukázal práci tří, vlastně čtyř zemí, která pravděpodobně závisí na kultuře daného národa, mentalitě, odvaze a tanečních možnostech. Bulharsko opustilo svoji dlouholetou „klasickou“ éru a pustilo se do experimentu, který se vydařil. Řecko přineslo rozpačitou, pro někoho možná alespoň z části zajímavou práci. Jejich jižanský humor a záměr se však spíše rozplynul do černých koutů jeviště. A americká-islandsko koprodukce prokázala odvahu a to, že my středoevropané se máme ještě hodně co učit, abychom tvořili lehce a humorně a přitom zůstávali nad věcí.