Nový projekt VerTeDance (Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová) Emigrantes byl představen poprvé veřejnosti ještě před Vánocemi, ovšem oficiální premiéru oslavil až v prvním lednovém týdnu 7.–8. 1. 2010 v Divadle Archa. Ve vyprodaném sále se hodinu tajil dech a publikum se vznášelo v jakémsi vesmírném meziprostoru.
Vstupem malého kluka Eduarda Manukjana a jeho vyprávěním o opuštění Arménie, rodné země, Emigrantes začínají. Hned ze začátku působí uvolněnou a smutnoveselou atmosférou. To, co říká malý Eda, je místy velmi vtipné – zvláště když používá osobité grimasy, stíhá střídat role a názorně až pantomimicky vypráví svoje zážitky – ale z kontextu, který stojí za tím, leze až mráz po zádech. A v celém duchu tíživého nedořečení se houpe atmosféra Emigrantes a nenechá diváky ani na okamžik nesoustředit se na sdělení, které je po všech stránkách zajímavě a neotřele sladěno.
Představení vládnou děti, jejich spontánnost, odvážnost, snění a hravost dává prostor vtipu i tanci. Příběhem prostupují dětské roztříštěné vzpomínky, touha po vytvoření domova, navrácení se ke svým přátelům. Místo aby si užívaly bezstarostnost, jsou vláčeni životem a za svoji prostořekost a pravdivost z dobré vůle svých rodičů snášejí usměrňování a zákaz pomýšlet na život v rodné zemi. Dostávají však příležitost jiného naplnění. Skrze své vlastní příběhy a příběhy rodičů překračují stíny minulosti a probouzejí se do veselejšího rána… Cestou nás provází pohledy na Vesmír, Měsíc i planety.
Nevídané propojení různých uměleckých složek vyplouvá na hladinu s prvními tóny muzikantů kapely DvaHonzy a Báry Kratochvílových. Pak už se Emigrantes houpají na vlnách vesmírných tónů a míří kamsi za obzor našeho dohledu. Hudba je šita na míru, vane intuitivně v celém prostoru a pobízí tanečníky k pohybu.
Čtyři dospělí a 5 dětí vytvořili skupinu, která působí velmi přirozeným dojmem. Každý respektuje prostor a potřebu sdělení toho druhého a na výzvu spolupráce reaguje s ochotou a laskavostí.
Emigrantes ovšem nejsou jen o příbězích dětí, ale i o potřebách a pocitech jejich rodičů. Lucia Kašiarová, Andrea Opavská,Petr Opavský a Ondřej Nosálek tančí naléhavé věty z rukopisů VerTeDance i jich samotných. Mezi sebou je spojuje touha a náruživost, s dětmi hravost a spontánnost projevu.
Největší taneční talent však tento večer předvedl patnáctiletý Adam Chaloupka. Ukázal, že má nejen výrazné fyzické dispozice, ale i mentální vyspělost na ztvárnění náročnějších a rytmicky záludných kombinací.
VerTeDance již od samého počátku své tvorby přicházejí se zajímavými postupy i nápady. Zde je ale navíc evidentní lehkost, přirozenost a souznění obou choreografek, se kterou pracují a se kterou vytvořily svoje nové dílo. Interpreti nepřehrávají, ale vytvářejí reálný svět s důvěryhodným sdělením.
Malý Eda, který si tolik přál stát se kosmonautem (proto ty vesmírné záběry na cestě za hledáním nového domova), nakonec opravdu vzlétá a plní si svůj velký sen…
Vstupem malého kluka Eduarda Manukjana a jeho vyprávěním o opuštění Arménie, rodné země, Emigrantes začínají. Hned ze začátku působí uvolněnou a smutnoveselou atmosférou. To, co říká malý Eda, je místy velmi vtipné – zvláště když používá osobité grimasy, stíhá střídat role a názorně až pantomimicky vypráví svoje zážitky – ale z kontextu, který stojí za tím, leze až mráz po zádech. A v celém duchu tíživého nedořečení se houpe atmosféra Emigrantes a nenechá diváky ani na okamžik nesoustředit se na sdělení, které je po všech stránkách zajímavě a neotřele sladěno.
Představení vládnou děti, jejich spontánnost, odvážnost, snění a hravost dává prostor vtipu i tanci. Příběhem prostupují dětské roztříštěné vzpomínky, touha po vytvoření domova, navrácení se ke svým přátelům. Místo aby si užívaly bezstarostnost, jsou vláčeni životem a za svoji prostořekost a pravdivost z dobré vůle svých rodičů snášejí usměrňování a zákaz pomýšlet na život v rodné zemi. Dostávají však příležitost jiného naplnění. Skrze své vlastní příběhy a příběhy rodičů překračují stíny minulosti a probouzejí se do veselejšího rána… Cestou nás provází pohledy na Vesmír, Měsíc i planety.
Nevídané propojení různých uměleckých složek vyplouvá na hladinu s prvními tóny muzikantů kapely Dva Honzy a Báry Kratochvílových. Pak už se Emigrantes houpají na vlnách vesmírných tónů a míří kamsi za obzor našeho dohledu. Hudba je šita na míru, vane intuitivně v celém prostoru a pobízí tanečníky k pohybu.
Čtyři dospělí a 5 dětí vytvořili skupinu, která působí velmi přirozeným dojmem. Každý respektuje prostor a potřebu sdělení toho druhého a na výzvu spolupráce reaguje s ochotou a laskavostí.
Emigrantes ovšem nejsou jen o příbězích dětí, ale i o potřebách a pocitech jejich rodičů. Lucia Kašiarová, Andrea Opavská, Petr Opavský a Ondřej Nosálek tančí naléhavé věty z rukopisů VerTeDance i jich samotných. Mezi sebou je spojuje touha a náruživost, s dětmi hravost a spontánnost projevu.
Největší taneční talent však tento večer předvedl patnáctiletý Adam Chaloupka. Ukázal, že má nejen výrazné fyzické dispozice, ale i mentální vyspělost na ztvárnění náročnějších a rytmicky záludných kombinací.
VerTeDance již od samého počátku své tvorby přicházejí se zajímavými postupy i nápady. Zde je ale navíc evidentní lehkost, přirozenost a souznění obou choreografek, se kterou pracují a se kterou vytvořily svoje nové dílo. Interpreti nepřehrávají, ale vytvářejí reálný svět s důvěryhodným sdělením.
Malý Eda, který si tolik přál stát se kosmonautem (proto ty vesmírné záběry na cestě za hledáním nového domova), nakonec opravdu vzlétá a plní si svůj velký sen…
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace