V rámci přehlídky Berlin Reloaded (součást Česko-německého kulturního jara) se na konci května (29. a 30.) uskutečnily dva večery mezinárodní skupiny Dorky Park pod uměleckým vedením argentinské choreografky a tanečnice Constanzy Macras. Soubor fungující v Německu je označován jako jeden z nejprogresivnějších na berlínské taneční scéně. Po tom, co ve dvou večerech předvedl na scéně Divadla Archa, je jasné, že právem.
Ač choreografka Constanza Macras působí dojmem křehké dívky, to, jak se projevuje ve své choreografické a režijní práci, nabízí mínění o jejím charakteru zcela opačné. Nakumulovaná energie vypuštěná mezi interprety v jejich vzájemné interakci, plná emotivních výjevů společenského i intimního života je produkována výjimečně kultivovaným tanečním projevem. Technika odpovídá trendům současného tance bez drilování čistoty prvků. Jsou založeny především na dokonalé pohybové přirozenosti, která je obohacená o zkušenosti všech dostupných vlivů.
Ideální tanečník dneška už nevystačí s pouhým tancem. Členové skupiny Dorky Park jsou lidé vybavení perfektními dispozicemi nejen pohybovými a hereckými, ale především úžasným hlasovým nadáním, které by jim leckterý zpěvák středního proudu pop music mohl závidět. Málokdy je na našich jevištích vidět takto dotažená kombinace.
Představení I´m Not The Only One bylo dvoudílným seriálem, který na sebe nenavazoval včetně odlišného obsazení. Na první pohled nebyla kontinuita patrná a víceméně se ukázalo, že to bylo množství skvělého materiálu vycházejícího z osobních zkušeností performerů, které nedovolovalo autorce více otevřít střihačské nůžky. I přes poměrně dlouhou stopáž (skoro dvakrát dvou hodin) se však divák neměl čas nudit. Naopak, neustále provokující scény plné výbušného napětí doprovázeného živou hudbou plynuly jedna přes druhou, aniž by se našlo hluché místo. První večer byl možná méně taneční co do použití pohybových prvků, o to ovšem více provokující. Navazující představení působilo jako vydechnutí po předešlé elektrizující, chvílemi až „obscénní show“.
Téma dobrovolného či nedobrovolného odchodu z míst, které označujeme jako domov, nabízí mnoho možností pro zpracování. Otočení jevištního prostoru o 90° navíc pravidelnému diváku Archy poskytlo zážitek změny dimenze v prostorovém vnímaní a nabídlo místo pro rozčlenění scény. To se v obou večerech neměnilo. Úplně vlevo byli hudebníci, uprostřed hlavní extrovertní „place“, vpravo místo plné intimních sdělení. Každý z interpretů měl své místo pro prezentaci svých pocitů a zkušeností. To vše bylo podpořeno scénografickou barevností a rozmanitostí včetně videoprojekce.
Premiéra tohoto díla – dvoudíla proběhla v lednu 2007 v Berlíně. Je nejen odrazem života cizince v Berlíně, ale i jakousi reflexí života současného „Evropana“. Dorky Park opravdu více než jiní reprezentuje to, co lze nazývat současným tancem v současném umění se všemi aspekty současnosti.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace