Linda Fernandez Saez, Simona Machovičová, Edita Antalová, Jindřich Panský, Matyáš Ramba, Jakub Sedláček. Foto: Kiva.
Premiéra tohoto tanečnědivadelního představení je překvapením sezony. Tvorba této mladé choreografky se zatím soustředila spíš na muzikály a podobné produkce, ale po slibných Ženách v Divadle Komedie, a především letošním novocirkusovém představení Walls and Handbags, se začíná rozvíjet naplno. V inscenaci Divočina s podtitulem Marnivost ptačích per, která měla premiéru 18. prosince 2015 v Ponci, nechává ožívat zvířecí instinkty v lidských tělech s velkou dávkou pohybové fantazie.
Zkušenosti s divadelními inscenacemi jsou patrné, zřejmě především čerstvá letní spolupráce s režisérským duem SKUTR. Autorka je schopná udržet kompaktně dramaturgii a režii vlastního představení, a tedy i pozornost diváka, který od začátku až do konce čeká na nové zvraty v dění na jevišti a nové pohybové obrazy.
Přitom Divočina začíná pomalým rozjezdem do mluveného slova. Zatímco se publikum usazuje na svá místa v sále, šest účinkujících již trpělivě čeká v zadní části jeviště na židlích a z reproduktorů se line smyčka různých výpovědí o tom, jak na současné lidi působí les. Ta entita s vlastním životem, která nabízí dojmy všem smyslům a mnohým z nás také spásné útočiště v samotě. A tak by se následujících sedmdesát minut dalo označit také podtitulem „Co se děje v lese“.
Zpočátku je choreografie stavěna čistě na nápodobě zvířecích pohybů, což je sice vděčné, ale ne úplně vynalézavé. Brzy se však jasná hranice mezi lidským a zvířecím stírá a následující výjevy se pohybují jako na sinusoidě – do říše zvířat, dravců, ptáků a zase zpět. Nechybí umírněná dávka brutality, ale ani humor. Tři dvojice se na scéně ocitají v různých obměnách základních situací: souboje a svádění. A potom odskok do lidského světa, ve kterém nám tanečnice Simona Machovičová v monologu vylíčí, proč má ráda přírodu, která ji ve skutečnosti příšerně štve. Najednou se o slovo chtějí přihlásit všichni interpreti, už bylo dost ticha, teď je na řadě ego. Adresují své výpovědi divákům, buď aby je přesvědčili o výhodách nové sexuální terapie, o důležitosti nosit značkové boty nebo o dalších zásadních názorech.
Jednotlivé výjevy se střídají v tak rychlém sledu, že ani nestačíme domýšlet jejich obsah a smysl, a pokud se některý objevuje snad jen na efekt, vůbec to nevadí. Inscenace je plná fyzicky náročného tance, který si nehraje s finesami a kudrlinkami, ale jde rovnou do akce. Tanečníci se střetávají v běhu, občas v nějaké zvedačce s akrobatickou mrštností odhodí partnera do prostoru a pohyb se nikde nezastavuje, plyne jednotným tokem.
Odlehčené momenty představují okamžiky, kdy například muži, kteří spolu zápasili vybaveni židlemi jako jeleni parožím, místo rvačky začnou tancovat odzemek. Stejně tak, jako když se dívky začnou před muži nakrucovat a vydávat hrdelní vrkání jako samičky rajek při námluvách. Tento ptačí druh do jinak zjevně českého lesa úplně nezapadá, ale kdo by se staral o stoprocentní logiku, když je na jevišti tolik ruchu. Nakonec je to obratná partnerka, která schvátí svého vyvoleného, takže ženský prvek v souboji pohlaví vítězí. Folklor zřejmě autorku láká, protože i jiné své tanečnici, exoticky vyhlížející Lindě Fernandez Saez, vkládá do úst tradiční slovenskou píseň Ej, točí sa mi, točí.
Jednotlivé výjevy nejsou prvoplánově zábavné, jejich atmosféra se mění a kolísá. Co vyhlíží jako hra a škádlení se může zvrhnout do násilí, i naopak. Tak zůstává v celé inscenaci stále přítomné napětí a nejistota, jež jsou právě tím, co tak dobře dramaturgicky funguje. Kostýmy jsou uměřené, laděné do šedomodré barvy, dávají volnost pohybu a u tanečnic prvky z plizované látky dodávají oděvu romantický nádech. Pohybový materiál je neokoukaný a syrový, vše do sebe zapadá. Co si přát víc? Snad jen, aby choreografka neusnula na vavřínech a překvapovala nás dál. Taneční divadlo, které si zvolila – ať už vědomě, či nevědomě – za svůj žánr, se těší trvalé oblibě. Podle propagačních materiálů založila Jana Burkiewiczová vlastní tvůrčí kolektiv, takže můžeme očekávat další projekty.
Psáno z premiéry 18. prosince 2015, divadlo Ponec.
Divočina
Libreto, režie a choreografie: Jana Burkiewiczová
Hudba: Sára Vondrášková
Výtvarník: Veronika Jiroušková
Produkce: Zuzana Skulová
Grafický design: Martina Černá (Imagery)
Fotografie: Salim Issa
Producent: Burki&com
Premiéra: 18. a 19. prosince 2015
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace