Bubeníček and Friends

Vystoupení bratrů Bubeníčků v Praze byla dlouho očekávaná událost, která se stala jedním z nejzajímavějších hostování letošní sezóny. Se svými přáteli – tanečníky vystoupili 14. a 15. května 2009 v historické budově Národního divadla a nadchli tak české publikum, pro které se obě dvojčata během svého působení v zahraničí stala téměř legendou.

Spolupráce obou bratrů nespočívá pouze ve společném vystupování na jevišti. Patří do ní především příprava představení, a to jak po stránce choreografické, tak i hudební a inscenační. Dramaturgie večera připravila pro diváky jedenáct kratších choreografií a v devíti z nich se představil Jiří Bubeníček jako choreograf. Naopak Otto se věnuje aranžmá hudby a především i vlastní skladbě.

Program, který byl připraven pro pražské publikum, by se dal shrnout jako velmi taneční díla, kdy pohyb je základem akce a která jsou založena na jazyku klasického tance, ovšem velmi originálně zpracovaného. Jako bychom nahlédli do nové kuchyně vyvíjeného softwaru tance, jehož možnosti budou zase o třídu výše. Není možné zahlédnout pohybová klišé, a to ještě více umocňuje zážitek z skvělých tanečních výkonů. Všichni hosté (Bridget Breiner, Arman Grigoryan, Vahe Martirosyan, Yen Han, Jón Vallejo, Elena Vostrotina, Katherina Markowskaya, Arsen Mehrabyan) jsou prvními sólisty nejrůznějších významných švýcarských a německých baletních souborů (Drážďany, Hamburg, Zürich, Stuttgart) a taková koncentrace už má velkou sílu.

Celý večer zahájilo krátké retrospektivní video, jehož autorem byl Otto a které ukazovalo záběry ze studia na pražské konzervatoři a fotografie obou bratrů z dětství. První choreografie obou bratrů na hudbu J. S. Bacha, spíše konvenčnějšího rázu, byla zároveň světovou premiérou. Double Violin Concerto nechalo vyznít konvenci klasické hudby klasickým tanečním stylem a vyniknout dokonalosti techniky ať skoků nebo piruet.

Fragile Vessels (S. Rachmaninov), Trio (hudba J. S. Bach, choreografie Heinz Spoerli) a Rencontre (hudba E. Cooper) byla dvě lyrické tria a duet, ohromující díky atmosféře podobné abstraktním křišťálovým šperkům. Oproti tomu dva duety z baletu Unerreichbare Orte velmi jasně řešily partnerské vztahy: lásku i nenávist.

Jediným sólem v celém večeru byla roztomile oddechová variace Simple Pleasure v podání Arsena Mehrabyana. Ten tančil i ve velmi dynamické, i když klasické choreografii Duet in C, pro kterou vytvořil hudbu Otto Bubeníček a stala se stejně jako naopak moderně forsythovsky pojatý duet  Eleny Vostrotiny a Jóna Vallejo Unintended Consequences demonstrací bratrské spolupráce s jasným rukopisem.

Jiřího Bubeníčka při tvorbě oslovila také hudba Bohuslava Martinů a jeho Otvírání studánek. Česká hudba českého autora snad měla být jakýmsi vyznáním, bohužel hudba Martinů a ještě v živé interpretaci Orchestru Berg byla natolik silná, že trio tanečníků Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček a Bridget Breiner ji jen stěží mohli svým tancem, který si šel svou vlastní cestou, vyvážit. Navíc projekce obrázků s vesnickými náměty a s patetickými verši o návratu domů roztrhala propojení tance a hudby definitivně. Trochu krok mimo.

Nicméně celý program měl dva naprosto nezapomenutelné momenty. Na konci první části večera se jím stala choreografie Canon in D major (hudba O. Bubeníček a J. Pachenbel). Opět trio obou bratrů a Jóna Vallejo. Nádhera mužského tance, který přicházel postupně v kánonu od horizontu vpřed skrz minimalistická gesta až k dynamickému víření všech tří tanečníků, uvedl diváky do absolutního vytržení. Charisma tanečníků, které na diváky působilo z jeviště, se však ještě více znásobilo při posledním kuse celého večera. Dílo choreografa Clauda Brumachoma, přestože původně nebylo, působilo jako stvořené pro obě dvojčata. Touha odejít a touha zůstat. Ostré pozice paží se navzájem protínaly, těla na sebe působila vahou jakoby magneticky přitahována. Dokonalost detailu v nejmenším pohybu. Napětí se dalo krájet a Les Indomptés, sledované publikem bez dechu, se stalo naprostým vyvrcholením celého programu.