Při podtitulu choreografie: "14 obrazů ztraceného zoufalství" neočekává nikdo lechtivou komedii. Poslední premiéra DOT 504 s názvem 100 Wounded Tears, která proběhla 22. a 23. února 2009 v divadle Ponec, však vyzařuje opravdovou ponurost halící diváckou mysl do temných spárů beznadějného zoufalství.
Autoři projektu Jozef Fruček a Linda Kapetanea (RootlessRoot Company)svou práci s tímto souborem již prezentovali titulem, který dosáhl velké divácké oblíbenosti: Holdin´Fast. Tato choreografie, ač s podtitulem "balada o sexuálních závislostech", byla plná nadsázky a tedy i černého humoru, kdy téma sexu sloužilo jako ventilace lidské potřeby. 100 Wounded Tears se skoro jeví jako pokračování, které však bolí pro své zoufalství, pro své zobrazení těch nejčernějších představ chorobné duše.
Pocity nesplněných přání, doprovázené nezkrotnou touhou i strachem, se mění na jednání, které jen ztěží nalezneme v záři denního slunce. Ve skutečném životě tma milosrdně přikrývá všechno to, co se na jevišti tak zprudka během choreografie odhaluje. Zbabělost chudáka, ponížení královny, ublížení kočičce. A ta, která snad odměřuje čas, jakoby čeká na svoje vysvobození. Nedočká se.
Přes jakýkoliv postoj k tématu se nedá popřít dokonalost řemeslného zpracování celé taneční inscenace, kterou se DOT504 opravdu zařadil do kategorie fyzického tanečního divadla. Syrovost a opravdovost představení dovedla režie v jednání aktérů k absolutní dokonalosti. Mezi opravdovými ranami a slzami z krájené cibule se umělá krev nakonec jevila skoro trapně, přestože její použití bylo inscenováno s maximální věrohodností (a jen jistota, že pokud by interpret skutečně krvácel takovým způsobem, těžko by byl dále použitelný, dává naději, že se tedy určitě nejednalo o krev skutečnou). Stejně dokonale byla zpracována i taneční složka celého představení. Pocit chaosu, zmatku, nečekaných pádů a nárazů byl plně pod maximální kontrolou tanečníků. A že se jedná o skutečnou souhru, viděl divák teprve při opravdové koncentraci na pohybovou složku situace. Nelze to nazvat jinak než dokonale vytvořenou iluzí, pravým tanečním uměním, které působí i při vysoké stylizaci naprosto přirozeně.
Velmi důležitou složkou celé inscenace je původní hudba Michala Kaščáka. Slovenský punkrock drsně podporuje i komentuje situace vlastním zpěvem interpretů, především toho jednoho (Csangor Kassai), který svou slovenštinou je jakýmsi strůjcem i pánem smutných situací, ve kterých ostatní (Helena Arenbergerová, Michaela Ottová, Lenka Vágnerová, Pavel Mašek, Jaroslav Ondruš a Tomáš Nepšinský) tanečně i výrazově naprosto excelují.
100 wounded tears se zařazuje do skupiny choreografií jakými jsou Proportion (DOT504) a Time of Pain (PKB). Zobrazení bolesti, zobrazení zla. 100 Wounded Tears to prožívá možná ještě víc. Je to drsné představení, kde si tanečníci opravdu ubližují v situacích, které nikdo nechce ve skutečnosti zažít. A nejdrsnější na tom je, že to není fikce, ale zobrazení skutečného světa, který je někde za rohem, kam nemáme odvahu se podívat.
Pocity nesplněných přání, doprovázené nezkrotnou touhou i strachem, se mění na jednání, které jen ztěží nalezneme v záři denního slunce. Ve skutečném životě tma milosrdně přikrývá všechno to, co se na jevišti tak zprudka během choreografie odhaluje. Zbabělost chudáka, ponížení královny, ublížení kočičce. A ta, která snad odměřuje čas, jakoby čeká na svoje vysvobození. Nedočká se.
Přes jakýkoliv postoj k tématu se nedá popřít dokonalost řemeslného zpracování celé taneční inscenace, kterou se DOT504 opravdu zařadil do kategorie fyzického tanečního divadla. Syrovost a opravdovost představení dovedla režie v jednání aktérů k absolutní dokonalosti. Mezi opravdovými ranami a slzami z krájené cibule se umělá krev nakonec jevila skoro trapně, přestože její použití bylo inscenováno s maximální věrohodností (a jen jistota, že pokud by interpret skutečně krvácel takovým způsobem, těžko by byl dále použitelný, dává naději, že se tedy určitě nejednalo o krev skutečnou). Stejně dokonale byla zpracována i taneční složka celého představení. Pocit chaosu, zmatku, nečekaných pádů a nárazů byl plně pod maximální kontrolou tanečníků. A že se jedná o skutečnou souhru, viděl divák teprve při opravdové koncentraci na pohybovou složku situace. Nelze to nazvat jinak než dokonale vytvořenou iluzí, pravým tanečním uměním, které působí i při vysoké stylizaci naprosto přirozeně.
Velmi důležitou složkou celé inscenace je původní hudba Michala Kaščáka. Slovenský punkrock drsně podporuje i komentuje situace vlastním zpěvem interpretů, především toho jednoho (Csangor Kassai), který svou slovenštinou je jakýmsi strůjcem i pánem smutných situací, ve kterých ostatní (Helena Arenbergerová, Michaela Ottová, Lenka Vágnerová, Pavel Mašek, Jaroslav Ondruš a Tomáš Nepšinský) tanečně i výrazově naprosto excelují.
100 wounded tears se zařazuje do skupiny choreografií jakými jsou Proportion (DOT504) a Time of Pain (PKB). Zobrazení bolesti, zobrazení zla. 100 Wounded Tears to prožívá možná ještě víc. Je to drsné představení, kde si tanečníci opravdu ubližují v situacích, které nikdo nechce ve skutečnosti zažít. A nejdrsnější na tom je, že to není fikce, ale zobrazení skutečného světa, který je někde za rohem, kam nemáme odvahu se podívat.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace