Za Zdenou Nemcovou!

Zdena Nemcová. Foto: Archiv.

Autor Barbora Truksová

Na konci listopadu se česká taneční veřejnost dozvěděla smutnou zprávu – po dlouhé nemoci tento svět opustila skvělá baletní mistryně, bývalá umělecká šéfka plzeňského baletu a tanečnice Zdena Mašitová Nemcová.

Právě jako baletní mistryně dokázala vychovat stovky tanečníků a tanečnic, její poslední štací byla Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. „Zpráva o úmrtí kolegyně Zdeny Nemcové hluboce zasáhla všechny pracovníky a studenty Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Na škole působila více jak 20 let a její pedagogické výsledky byly mimořádné. Dovedla skloubit poznatky z vlastní interpretační činnosti s nabytými teoretickými vědomostmi získanými na proslulém moskevském GITISu a dále prohlubovanými výkonem funkce baletního mistra ND a pedagogickým působením na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy,“ vzpomíná Jaroslav Slavický. „Měla to, čemu se říká pedagogický talent, snad získaný po mamince, která byla vynikající profesorkou českého jazyka. Nejenže viděla, ale hlavně uměla analyzovat chyby v provedení jednotlivých prvků a postupně je odstraňovat. Měla smysl pro detail, pro dokončení a dotažení každého pohybu a jeho nuancí. Tento způsob výuky však nevedl k bezduchému cvičení, ale k procítění a tanečnímu ztvárnění prvků klasického tance díky kombinacím, které byly vystaveny logicky, s potřebnou technickou náročností probírané látky, taneční a velmi muzikální.“

Mimořádnou pedagožkou byla i v očích Nikoly Márové, první sólistky pražského Národního divadla. „Paní profesorka Zdena Nemcová pro mne v posledních letech mého studia na taneční konzervatoři znamenala velmi mnoho. Její přístup k výuce mne velmi ovlivnil a obohatil. Vždy dbala nejen na dokonalou techniku, ale snad ještě více na projev a tanečnost pohybu.“

Také pro Jaroslava Slavického byla její práce se studenty nejvyšších ročníků zásadní. „Vždy jsem se těšil na její ,velké adagio‘, které je součástí hodin klasického tance vyšších ročníků. Bylo vytvořeno na danou hudební předlohu v určitém tanečním stylu a dávalo možnost studentkám prokázat nejen technickou vyspělost, ale, a to především, schopnost tanečního vyjádření hudby. Několikrát jsme zařadili toto adagio do programu absolventského představení či koncertu školy.“

Zdena Nemcová vždy měla kolem sebe jakousi auru, která u každého vzbuzovala přirozený respekt a touhu ji poslouchat. „Práce s ní nebyla vždy jednoduchá. Vyžadovala od studentů odpovědný přístup ke studiu, soustředěnost, maximální zapojení a spolupráci při hodinách. Přesto, anebo právě proto, byla u studentek oblíbená a respektovaná, neboť si uvědomovaly, čeho se jim dostává,“ charakterizuje její přístup Jaroslav Slavický.

S tím souhlasí i Nikola Márová. „U všech měla obrovský respekt, který si ale získala lidskostí a individuálním přístupem ke každému z nás. Nikdy nezapomenu na větu, kterou nám neustále vštěpovala do hlavy: ,Holky, nezapomínejte na to, že kariéra nepatří na první místo ve vašem životě. Tam musí být vždy vaše rodina a hlavně děti.‘“

Jednou z nejbližších osob Zdeny Nemcové byla Michaela Černá, bývalá primabalerína Národního divadla, která zde nyní působí jako baletní mistryně. „Zdena navždy zůstane v mém srdci. Prožila jsem s ní prakticky největší část své aktivní baletní kariéry, kdy působila v ND Praha jako baletní mistr. Byla vynikající pedagog a velmi mnoho mě naučila. Hodně jsem tančila s jejím manželem Jánem Nemcem a ona vedla naše kroky k dokonalosti. A tak jsme se všichni stali blízkými přáteli. Zdena byla skvělá. Čest její památce.“

Hluboké zaujetí pro pedagogiku a předávání zkušeností jí bylo vlastní i v době, kdy již na konzervatoři nemohla vyučovat. „Je pozoruhodné, že těchto skvělých pedagogických výsledků dosahovala, i když sama měla, hlavně v poslední době, problémy s chůzí a pohybem. To byl také důvod, proč mě požádala v srpnu 2017 o ukončení pedagogického působení na škole. Moc mě to mrzelo, ale musel jsem jejímu přání vyhovět. Navrhl jsem, aby sepsala své poznatky z pedagogické práce a podělila se o své zkušenosti s ostatními pedagogy a žáky. Nápad ji zaujal a slíbila, že jak jen to bude možné, dá se do toho. Ještě letos v říjnu, kdy se cítila dobře, mi řekla, že začne psát. Bohužel odešla tak rychle, že to nestihla. Budeme na ni vzpomínat jako na vzácného člověka a skvělého pedagoga,“ uzavírá vzpomínání Jaroslav Slavický.

Zdena Mašitová Nemcová zemřela po dlouhých zdravotních obtížích 16. listopadu 2018. Při posledním rozloučení se obřadní síň zaplnila nejen přáteli, ale také osobnostmi českého baletního světa, stále aktivními tanečníky a tanečnicemi a studenty konzervatoře. Ti všichni na ni budou vzpomínat jako na silnou osobnost, která svou prací vychovala několik generací baletních umělců.

Zdena Mašitová Nemcová (1944–2018)

Svou taneční kariéru započala v roce 1963 absolutoriem na pražské konzervatoři u Zory Šemberové. První angažmá nastoupila téhož roku ve Státním divadle Ostrava, v letech 1964–1967 působila v Baletu Praha, s nímž vystupovala na řadě zahraničních zájezdů. V letech 1967–1971 byla členkou baletního sboru Národního divadla v Praze a poté v letech 1972–1974 působila jako sólová tanečnice v Plzni, kde vytvořila několik významných rolí v klasickém i moderním repertoáru: Balerína (Stravinskij: Petruška, 1972), Zobeida (Rimskij-Korsakov: Šeherezáda, 1972), Královna květin (Čajkovskij: Louskáček, 1973), Čertova družka (Lhotka: Čert na vsi, 1974).

V období 1974–1978 studovala pedagogiku na choreografickém oddělení GITIS v Moskvě a v roce 1977 absolvovala stáž v tamním Velkém divadle. V letech 1978–1980 byla opět angažována v pražském Národním divadle ve funkci baletní mistryně, působila také jako externí pedagožka Slovenského národného divadla v Bratislavě a v Městských divadlech pražských. V letech 1980–1983 působila v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a v sezóně 1983/1984 v Pražském komorním baletu. V letech 1983–1985 vyučovala na Taneční konzervatoři Praha, v letech 1985-1997 působila jako baletní mistryně a asistentka choreografií v pražském Národním divadle, souběžně také v sezóně 1990/1991 vedla balet v Plzni. Od 90. let působila jako pedagožka na Taneční konzervatoři hl. města Prahy a v soukromé baletní škole svého manžela Jána Nemce.