Meditativní narozeninový dárek přivezl Experimentálnímu prostoru NoD japonský tanečník Ken Mai, jeden z mála představitelů butó, kteří se do Čech pravidelně vracejí za pozitivními diváckými ohlasy.
Jeho styl vychází z klasického odkazu dvou předních zakladatelů butó, Tacumiho Hidžikaty a Kazua Óna, z nichž především ten druhý mu byl přímou inspirací a múzou. Maiovo butó je podobně jako Ónoovo spíše meditativní, taneční, něžné a věřící, pracuje s konceptem lásky, dobra a hlubokého vnitřního prožitku spíše než se šokující agresí a okázalou expresí. Jeho tanec však čerpá také ze současných evropských tanečních, hudebních a divadelních proudů, je tedy blízký evropskému divákovi svým moderním projevem. Zvláště ve Finsku, kde nyní sídlí. „Myslím, že Finové jsou národem, který butó opravdu rozumí. Jejich samotářství a zdrženlivost, vrozený cit pro melancholii, depresi a víru v opravdovost mezilidských vztahů jim umožňuje pěstovat bohatý vnitřní svět, který však těžko sdílí s ostatními. Je to země punku a heavy metalu, kultury gothic a sadomasochismu, syrovosti a chladu – a lidé zde hledají teplo, světlo a lásku urputněji, než jinde. Je to země, která mému butó rozumí. V Helsinkách butó stále stoupá na popularitě. Když jsem sem přišel, téměř zde butó neznali, teď se na moje workshopy stojí fronty. A nejedná se o tanečníky nebo herce, kterých je minimum, spíše jsou to lékaři, terapeuti, psychologové nebo manažeři a lidé z kanceláří, kteří mé lekce vyhledávají. Říkají, že jim můj tanec pomáhá jako nějaká terapie. Přichází lidé všech věkových kategorií, od 20 do 70 let.“„Láska je pro mě nejvíce na světě…“Do Prahy tentokrát Ken Mai přivezl meditativní kus Dhyana, věnovaný indické svaté ženě Anandamayi Ma a inspirovaný buddhistickými sútrami. Tanečník se sám cestě za osvícením věnoval šestnáct let v kjótském zenovém klášteře. V jeho tvorbě se Buddhův ráj spojuje s poznáním absolutní lásky, která pohltí naše nitro a rozzáří jej světlem.
„Je jedno, jestli se k osvícení dostaneme jógou, meditací nebo tancem, důležitý je lidský element, neboť lidský duch vyvěrá z lidské duše. Pomocí dialogu s vlastním tělem můžeme snáze otevřít svého ducha cestě k osvícení, nechat jej prostoupit láskou. A ta je pro mě nejvíce ve světě.“Diváci měli možnost sledovat magické zjevení postavy bohyně v červené róbě, dlouhých černých vlasech a zlaté masce z tmavé siluety do plné záře a poté její pomalý obřadní tanec nad hromádkou listí, symbolizující zemi, hlínu i kořeny našeho bytí. Odložením masky se nám odkryl pohled na démonickou tvář ducha, který pokračoval v tajemném zaříkávání až do extáze a náhlé tmy. S novým světlem bylo možné spatřit na hromádce listí ležící lidské embryo, polonahého křehkého tvora na zádech, jenž vzpíná všechny své končetiny nahoru k nebi. Nebylo možné odtrhnout oči od sebemenšího pohybu dojemné postavy, její tiché křeče a úpěnlivost touhy po nedosažitelném mrazila po zádech. Proud světla, který postupně přišel tanečníkovi naproti a nechal jej si na sebe sáhnout, zahalil lidského ducha štěstím a pokorným odevzdáním se. Dovětkem celého představení byl žehnající tanec postavy v bílých šatech symbolizující smíření a odpuštění. Tanečník jako omámen rozhazoval okvětní lístky po prostoru a svou euforii doprovázel zpěvem vysokou fistulí. „Butó je pro mě rituál, komunikace s přírodou, není to jen o mém egu, ale o tom, co se na jevišti děje, co ze mě vyvěrá. Věřím, že diváci cítí tu energii, chci, aby cítili to, co cítím já. Občas se u mých představení někdo i rozbrečí, to úplně chápu, sám bych nejraději brečel – a někdy i během představení se mi to stane. Když jsem viděl tančit Kazua Óna, také jsem vždy brečel.“Psáno z rozhovoru 19. října a představení 20. října 2014 v divadle NoD. Choreografie a koncept: Ken MaiPremiéra: květen 2014, Paříž
Meditativní narozeninový dárek přivezl Experimentálnímu prostoru NoD japonský tanečník Ken Mai, jeden z mála představitelů butó, kteří se do Čech pravidelně vracejí za pozitivními diváckými ohlasy.
Jeho styl vychází z klasického odkazu dvou předních zakladatelů butó, Tacumiho Hidžikaty a Kazua Óna, z nichž především ten druhý mu byl přímou inspirací a múzou. Maiovo butó je podobně jako Ónoovo spíše meditativní, taneční, něžné a věřící, pracuje s konceptem lásky, dobra a hlubokého vnitřního prožitku spíše než se šokující agresí a okázalou expresí. Jeho tanec však čerpá také ze současných evropských tanečních, hudebních a divadelních proudů, je tedy blízký evropskému divákovi svým moderním projevem. Zvláště ve Finsku, kde nyní sídlí.
„Myslím, že Finové jsou národem, který butó opravdu rozumí. Jejich samotářství a zdrženlivost, vrozený cit pro melancholii, depresi a víru v opravdovost mezilidských vztahů jim umožňuje pěstovat bohatý vnitřní svět, který však těžko sdílí s ostatními. Je to země punku a heavy metalu, kultury gothic a sadomasochismu, syrovosti a chladu – a lidé zde hledají teplo, světlo a lásku urputněji, než jinde. Je to země, která mému butó rozumí.
V Helsinkách butó stále stoupá na popularitě. Když jsem sem přišel, téměř zde butó neznali, teď se na moje workshopy stojí fronty. A nejedná se o tanečníky nebo herce, kterých je minimum, spíše jsou to lékaři, terapeuti, psychologové nebo manažeři a lidé z kanceláří, kteří mé lekce vyhledávají. Říkají, že jim můj tanec pomáhá jako nějaká terapie. Přichází lidé všech věkových kategorií, od 20 do 70 let.“
„Láska je pro mě nejvíce na světě…“
Do Prahy tentokrát Ken Mai přivezl meditativní kus Dhyana, věnovaný indické svaté ženě Anandamayi Ma a inspirovaný buddhistickými sútrami. Tanečník se sám cestě za osvícením věnoval šestnáct let v kjótském zenovém klášteře. V jeho tvorbě se Buddhův ráj spojuje s poznáním absolutní lásky, která pohltí naše nitro a rozzáří jej světlem.
„Je jedno, jestli se k osvícení dostaneme jógou, meditací nebo tancem, důležitý je lidský element, neboť lidský duch vyvěrá z lidské duše. Pomocí dialogu s vlastním tělem můžeme snáze otevřít svého ducha cestě k osvícení, nechat jej prostoupit láskou. A ta je pro mě nejvíce ve světě.“
Diváci měli možnost sledovat magické zjevení postavy bohyně v červené róbě, dlouhých černých vlasech a zlaté masce z tmavé siluety do plné záře a poté její pomalý obřadní tanec nad hromádkou listí, symbolizující zemi, hlínu i kořeny našeho bytí. Odložením masky se nám odkryl pohled na démonickou tvář ducha, který pokračoval v tajemném zaříkávání až do extáze a náhlé tmy.
S novým světlem bylo možné spatřit na hromádce listí ležící lidské embryo, polonahého křehkého tvora na zádech, jenž vzpíná všechny své končetiny nahoru k nebi. Nebylo možné odtrhnout oči od sebemenšího pohybu dojemné postavy, její tiché křeče a úpěnlivost touhy po nedosažitelném mrazila po zádech. Proud světla, který postupně přišel tanečníkovi naproti a nechal jej si na sebe sáhnout, zahalil lidského ducha štěstím a pokorným odevzdáním se.
Dovětkem celého představení byl žehnající tanec postavy v bílých šatech symbolizující smíření a odpuštění. Tanečník jako omámen rozhazoval okvětní lístky po prostoru a svou euforii doprovázel zpěvem vysokou fistulí.
„Butó je pro mě rituál, komunikace s přírodou, není to jen o mém egu, ale o tom, co se na jevišti děje, co ze mě vyvěrá. Věřím, že diváci cítí tu energii, chci, aby cítili to, co cítím já. Občas se u mých představení někdo i rozbrečí, to úplně chápu, sám bych nejraději brečel – a někdy i během představení se mi to stane. Když jsem viděl tančit Kazua Óna, také jsem vždy brečel.“
Psáno z rozhovoru 19. října a představení 20. října 2014 v divadle NoD.
Choreografie a koncept: Ken Mai
Premiéra: květen 2014, Paříž
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace