Diskuze k tématu:
S Jitkou Tázlarovou: „Umění v sobě skrývá pozitivní sílu a dobro.“

Vážení diskutující,
k dnešnímu dni proběhla migrace komentářů ze starého redakčního systému na nový, proto se u všech komentářů nově zobrazuje stejná IP adresa komentujících. Protože v této diskuzi bylo podezření na "spamování" od jednoho komentujícího, rádi bychom upozornili, že stejná IP adresa je důsledkem migrace, nikoliv "spamování".
Děkujeme za pochopení, Redakce TA.

Ráda bych poděkovala bývalým kolegům, studentům a všem, kteří nezůstali lhostejní k některým nedůstojným anonymním výrokům v této diskuzi. Vážím si hodnocení a zastání vycházejících z Vašeho ryzího charakteru a velmi děkuji za Vaše gratulace.
Cítím povinnost reagovat, a to nerada, na některé neetické anonymy citované v předešlých komentářích poškozujících celou taneční obec :
-Opakování kladného hodnocení Českou školní inspekcí na základě hloubkových kontrol je dokladem, že jsem se svou dcerou vedla po dobu necelých dvaceti let Taneční konzervatoř I. V .Psoty v Praze, s.r.o. úspěšně s vypětím všech sil. Činnost školy byla současně rozložena až ve třech prozatímních budovách bez pomoci vedoucích administrativních pracovníků. První dva roky jsem učila jeden a půl úvazku bez finanční odměny, abych alespoň malým dílem posílila začínající školu. Navzdory těžkým podmínkám až do doby, než Magistrát hl.m. Prahy nepřiznal škole státní dotace, vládla na Taneční konzervatoři I.V.Psoty v Praze, s.r.o. neopakovatelná atmosféra, za kterou byli mnozí studenti, pedagogové i zaměstnanci školy vděčni a přede mnou se tím netají do dnešního dne. Zásadní zlom nastal bezúplatným převzetím tanečního oboru stávající školou v oblasti spekulativní vypočítavosti, např. dosud nevypořádaným majetkem patřící firmě Tüchler, našim osobním majetkem, nedůstojným chováním vůči některým pedagogům i jinými dosud nesplněnými zákonnými náležitostmi. Převzetí velmi složitého oboru osmileté taneční konzervatoře se svými zvláštnostmi může být pro laika chaotické, zvlášť, když zřizovatelem uměleckého oboru není umělec, pedagog ani mecenáš, jak se v tomto případě stalo.

- Jak jsem již řekla v Rozhovoru, k zániku Taneční konzervatoře Ivo Váni-Psoty v Praze, s.r.o. došlo banální administrativní chybou (dodáním dvou tabulek na Magistrát hl.m.Prahy dne 31. 10. 2011 místo 15. 10. 2011) a následným nepochopením doporučení nezávislého kladného právního stanoviska Masarykovy univerzity v Brně dvěma magistrátními úředníky .

-Činnost Taneční konzervatoře I.V.Psoty v Praze, s.r.o. se po dobu devatenácti let uskutečňovala v pronajatých firemních prostorách a v Domě dětí a mládeže v Karlíně - bez uzamčení. Přes vrátnici byl volný vstup do budovy a k řediteli školy všem, tedy i rodičům žáků.

-Výuka dvou cizích jazyků probíhala na Taneční konzervatoři I.V.Psoty v Praze, s.r.o. podle nařízeného RVP MŠMT, přičemž v jednom období byla rozšířena o nedotovaný španělský jazyk. Předmět Literatura byl od 5. ročníku rozšířen o jednu hodinu více než dotovalo MŠMT. V souvislosti se státními maturitami nenastala v pedagogickém sboru žádná změna. Výuka bývala obohacována též o předměty Scénografie a Scénický kostým.

-V rámci nedotované mimoškolní činnosti byly studentům poskytnuty zdarma kurzy stepu, pantomimy, společenského chování, Dílny mladé demokracie, seminář o představiteli italské baletní školy Enrica Cecchetti a rozšířené víkendové lekce Koncertní a scénické praxe. StudentI se úspěšně zúčastňovali Mezinárodních baletních soutěží v Evropě, celovečerních baletních představení a hostování v Německu, Estonsku, Praze , či jinde v ČR.

-Rámcový vzdělávací program MŠMT ČR nařizuje zvýšenou péči o zvlášť nadané studenty.

Školné na Taneční konzervatoři I.V. Psoty v Praze, s.r.o. činilo 25 000,- Kč/1 školní rok, chlapcům jen 5 000,-Kč/1 školní rok. Některým studentům bylo na žádost zákonných zástupců ze sociálních důvodů zohledněno školné nebo byli školného zproštěni.

- V zájmu středních škol v ČR zejména škol soukromých, je úspěšné složení maturitních zkoušek všemi studenty, neboť existuje hodnocení škol MŠMT podle počtu úspěšně vykonaných státních maturit.

- V odborných kruzích je má dcera MgA. Jitka A. Tázlarová považována za důsledného, fundovaného pedagoga s náročnými požadavky na sebe a na každého studenta. Ráda vytváří příjemnou atmosféru, k žákům přistupuje individuálně a má schopnosti empatie. Je hodná a citlivá.

-Pro pedagoga na tanečních konzervatořích je velmi nepříjemné , náročné, nevděčné a něco jaksi navíc, upozorňovat studenty na to, aby si hlídali své postavy zejména v době dospívání. Také by to pedagogům mohlo být lhostejné. Dělají to proto, že své žáky milují a myslí to s nimi dobře.

-Je vždy smutné, odsuzuje-li nezkušený žák střední školy své vysokoškolsky vzdělané učitele - pedagogy tanečního oboru, kteří vychovali profesionální umělce, prožili svůj život na jevišti a tleskalo jim tisíce rukou.

-Základní pedagogická zásada zní: pokud žák zlehčuje práci pedagoga, musí se s ním pedagog rozloučit. Pro žáka výběrové školy s excelentní výukou baletu je nutné, aby měl uměleckou duši. Stává se, že přijetí některých studentů na taneční konzervatoř se později ukáže jako hrubý omyl.

Vážení čtenáři a hlavně vy, kteří jste kladně hodnotili a nekydali špínu na své kantory. Jsem matka syna - tanečníka a zároveň učitelka dětí ve věku studentek a studentů Soukromé taneční konzervatoře.Vím, jak je náročné s tímto věkovým spektrem pracovat, ale nechápu zlé až nevychované jednotlivce, že mohou bez skrupulí hanět a vylévat si vztek do médií. Já jsem s metodami výuky i náročností studia na 1.STK souhlasila, neboť jen talent či nadání nikdy nestačí. A syn si nestěžoval a i kdyby to udělal,byla jsem s Jitkou ml. i paní Tázlarovou st. zajedno. Jejich předávaný kladný vztah k tanci a vedení syna k perfektnímu výkonu pomohly i jemu k cestě do divadel a jejich baletních souborů.
Chtěla bych ze srdce poblahopřát paní Tázlarové k jejímu jubileu a přeji pevné zdraví, plno radosti a nic si nedělejte z negativních lidí. Je jich sice na světě dost, ale těch pozitivních bývá víc.

Negativní recenze umí napsat každý, ale pochvalu jen zřídkakdo.
Sama jsem vystudovala Taneční konzervatoř Ivo Váni-Psoty. Prožila jsem nejkrásnějších osm let života. Měla jsem velké štěstí, že jsem zažila školu v nejlepších letech, proto bych tu nerada hodnotila chod, který mnoha žáků prožila při úpadku. Věřím, že to pro ně muselo být těžké období. Ale abych se vrátila, k tomu o čem jsem chtěla psát. Osm let studia mi dala mnoha zkušeností. Především jsem poznala úžasné lidi, nejen spolužáci ale i profesoři mi byli oporou a rodinou. Pravda, asi jsem patřila mezi oblíbené, ale na druhou stranu si nemyslím, že by za tím nebyla dřina a píle. Škola byla náročná, naučila mě chování ale i taneční technice, za kterou stojí profesoři co mě vedli. Nebýt těchto lidí, nejsem tam, kde jsem teď. Proto tu nechápu urážení paní Tázlarové ml.. Ano byla přísná, občas až drsná, ale věděla proč. ""Vytřískala"" z nás to, co je pro mě nejdůležitější v oboru - TANEČNOST. Za to jí mnohokrát děkuji, a nejen jí ale celé konzervatoři a všem profesorům co nás vedli.
DĚKUJI

Asi je možné napsat jen svůj osobní názor z doby, kdy jsem na konzervatoři studovala. Studium bylo velmi náročné, ale současně to byly krásné roky, co jsem tam prožila a neměnila bych. Kvalitních profesorů jsme měli rozhodně dost. Jitku ml. jsme měli od prvního ročníku - rozhodně nás toho všechny spoustu naučila. Byla přísná, ale spravedlivá a měli jsme s ní moc hezký vztah. I když už dnes netančím, na školu a vše okolo, vzpomínám ráda.

I já se připojuji ke gratulantům ke krásnému jubileu paní Jitky Tázlarové a chci poděkovat za vše, co za svůj život dokázala. Protože jsem někdo, kdo měl tu čest sledovat převážnou část její kariéry z bezprostřední blízkosti, vím, že je paní Jitka Tázlarová člověkem, jenž je stravován vášní pro balet a umění, vášní pro krásu, kterou se také celý život snaží rozdávat kolem sebe. Za uplynulé desítky let se podělila o tuto krásu baletu s nezměrným počtem diváků a nakazila touto láskou řady studentů, především samozřejmě těch, s nimiž rezonovalo její pojetí umění v podobě obdoby klasické řecké jednoty krásy těla i ducha. Rovněž z bezprostřední blízkosti, byť skryta v pozadí, jsem sledovala vývoj 1. soukromé taneční konzervatoře (později Taneční konzervatoře Ivo Váni-Psoty) od jejího vybudování z čiré nuly, přes nádherné koncerty v Divadle na Vinohradech, úspěchy studentů v tanečních soutěžích až po absolventy mířící rovnou na divadelní prkna či na další vysokoškolská studia. Byla jsem též bezprostředním svědkem nelehkých bojů o samotnou existenci školy tehdy, když škola přišla o střechu nad hlavou kvůli neprodloužení nájmu budovy nebo když v roce 2002 byla v prostorách náhradního nájmu vyplavena povodní, a nakonec i svědkem oné situace – přesně popsané paní Tázlarovou v rozhovoru – kdy zvůle dvou úředníků kvůli čistě formální chybě přiměla její činnost ukončit. Vím, že škola byla pro paní Tázlarovou doslova jejím dítětem, kterému věnovala veškerý čas a energii na úkor vlastního zdraví i materiálního zabezpečení (poznámka pro zlé jazyky: jak dotace, tak školné šly pouze na chod školy). Totéž mohu říci o Jitce Tázlarové mladší, jemné a křehké, ale zároveň zásadové osobě, která se vzdala svého angažmá v divadle, aby pomohla školu budovat, a za souběžného studia HF AMU se vydala na dráhu mnohdy nevděčného vypiplávání krásných tanečnic z malých káčátek.
O profesionalitě a vysoké úrovni obou hovoří samy jejich výsledky. Samozřejmě se netýkají (a z povahy věci ani nemohou týkat) sta procent studentů, protože bohužel ne každý má na to snést každodenní klasický baletní trénink, který vyžaduje především disciplínu, trpělivost a snahu o dokonalé provedení každého sebemenšího pohybu. Vím s jistotou, že navzdory lákadlu vyšších dotací na žáka nebyl nikdy přijat nikdo, kdo by nejevil byť jen špetičku talentu či dispozic a potenciál dále je rozvinout. Následkem toho byla škola co do velikosti jednotlivých ročníků poměrně malá, ale právě to bylo jednou z jejích devíz, protože díky tomu měl také každý student možnost individuálnějšího přístupu a péče nejen obou Jitek Tázlarových, ale pochopitelně i řady dalších kvalitních pedagogů působících na této škole.
Ve světle těchto souvislostí se nactiutrhačné komentáře několika prvních, anonymních komentujících, poháněné nepochopitelnou a pro každého slušného člověka do očí bijící zlobou a záští, hraničící s trestným činem pomluvy (s přitěžující okolností šíření veřejně přístupnou počítačovou sítí) dle § 184 trestního zákoníku, jeví jako výkřiky hodné čtenářů Blesku, hluboko pod hranicí lidské slušnosti, jakož i profesní etiky. A přát někomu k jeho osmdesátinám, že je dobře, že jeho škola, jeho duchovní dítě, zanikla, je primitivita nejhrubšího zrna. Ze stránek Tanečních aktualit, prezentujících se jako odborné periodikum, na mne z prvních komentářů pod tímto krásným a obohacujícím rozhovorem nečekaně dýchla žumpa, jakou bych na této platformě nečekala, a jako čtenář jsem konsternována, že toto periodikum, podporované, jak předpokládám, též granty ministerstva kultury, ponechává na svých stránkách nekultivované osobní urážky ve jménu „plurality názorů“.
Na závěr chci říci všeobecně jediné: Ve sloupku „Tanec si zaslouží pár vteřin navíc“ hovoří paní MgA. D. Machová o tom, že tanec je Popelkou, a ptá se, co můžeme udělat, aby se Popelka proměnila v princeznu. Můj názor zní: Dokud se tanečníci, taneční pedagogové a další odborníci v oboru tance nezačnou sami k sobě navzájem chovat s úctou a respektem k úspěchům druhého a dokud nepřestanou pomlouvat či dopřávat sluchu pomluvám, sami se odsuzují k tomu zůstat navždy Popelkou.

Ráda chodím do divadla, hlavně na balet, protože ho vidím krásný, zajímá mne a čtu si Taneční aktuality. Po přečtení velmi zlých příspěvků v komentářích jsem rozčarovaná a zděšená, že v baletu je tolik zloby a vulgarity. Teď dostávám na balet jiný pohled než jaký jsem dosud měla.
Jindřiška Nešpůrková

K významnému životnímu jubileu paní Jitce Tázlarové přeji mnoho zdraví, neutuchající elán a hlavně optimisticky laděné přátele kolem sebe. Chci poděkovat i jménem svého syna Daniela za roky, které mohl strávit na baletní konzervatoři. Svým opravdovým zapálením pro balet byla p. Jitka Tázlarová studentům pozitivním a inspirujícím příkladem a vedla své studenty s některými dalšími svými kolegy včetně své dcery k opravdové lásce k baletu, k procítěnosti pohybu a tanci. Vždy skutečně bylo vidět, že balet byl a je její opravdový poctivý život. Ještě jednou všechno nejlepší!
Ivana a Daniel Šmrhovi

Vážení komentující,
tento rozhovor byl připraven k připomenutí jubilea významné osobnosti, jíž zakladatelka a ředitelka první soukromé konzervatoře bezesporu je. Vážíme si vašich příspěvků a respektujeme možnost svobodného vyjádření, avšak musíme požádat všechny diskutující, aby zachovali základní etická pravidla a zdrželi se zbytečných urážek, které na tento portál opravdu nepatří. Redakce si vyhrazuje právo neuctivé komentáře smazat, protože věříme, že jakýkoliv názor lze vyjádřit kultivovaně a slušně.
Za celou redakci Lucie Hayashi

Dobrý den, studovala jsem na konzervatoři paní Jitky Tázlarové celých osm let a nikdy toho nebudu litovat. Vystudovat balet není nic jednoduchého a není to pro každého, ale každý má svoji volbu. Škola mě připravila do angažmá v divadle, kde jsem tančila i sólové role, dále jsem se velmi dobře uplatnila jako pedagog na ZUŠ, vytvořila jsem v libereckém divadle večerní choreografii, dostala jsem se na HAMU. Nyní učím klasický tanec v klubu moderní gymnastiky a krasobruslařském klubu. V klubech působím i jako choreografka. Učím jógu, působím v tanečním studiu. Zkrátka o uplatnění nemám nouzi ba naopak nezvládám přijmout všechny nabídky.Po porodu syna jsem obhájila stříbro v evropském yoga sport šampionátu. To jen díky píli a trpělivosti kterou mě tato škola naučila. Na školu vzpomínám v dobrém. Měli jsme profesionální pedagogy, kteří mě naučili taneční techniku, pedagogiku, cílevědomost, vytrvalost, všestrannost. Moc jim děkuji. Měla jsem bezvadné spolužáky.
Ano nic není tak bílé a černé není jenom černé. Byly hodně těžké momenty, které jsem těžko nesla a zvládala, ale dnes vím proč to tak bylo a mělo to smysl:-)
Na státní konzervatoři na přijímačkách mě vyhodili v první kole.
Moc děkuji paní ředitelce Jitce Tázlarové, že založila školu, která naplnila můj život. Přeji Vám jen to nejlepší Veronika Fišerová

Moc hezký článek o vaší škole. Je mi moc líto že zanikla. PS. Přeji vám vše nejlepší k vašim včerejším 80 narozeninám, hlavně dobre zdraví. Karel Macek s manžekou

Ad Marika - aby nedošlo k nedorozumění, nenapsala jsem, že ty ponižující poznámky k postavě byly od paní Tázlarové (ani jedné z nich). Na poznámky, že mám zhubnout, jsem byla zvyklá, a to od 1. ročníku, od řady pedagogů. Proti tomu žádná, je to samozřejmě důležité (základní předpoklad pro tanec), v pořádku, včetně zhoršování známek kvůli tomu. Narážela jsem na případ (jistě řadě absolventů známé) učitelky z východní Evropy, která někdy skutečně ponižovala dost nevybíravým způsobem. A to opravdu není otázka typu školy, ani na tak náročné škole, jakou je taneční konzervatoř, se tohle dělat prostě nemá. Nutno dodat, že v tom byla asi jediná, nikdo jiný takto na té škole nejednal, co si pamatuju.
Ale to je v zásadě detail. Za sebe jsem prostě chtěla poukázat jak na něco negativního, co si vybavuju, tak na to pozitivní, co si vybavuju. Že nic není černobílé a nepovažuju za fér bagatelizovat jak to dobré, tak to špatné. Bylo tam obojí a studia na té škole nelituju, dalo mi myslím mnohem víc, než mi vzalo.
Každopádně s těmi přehnaně negativními komentáři nemůžu souhlasit, z některých čiší asi více zášti, než je zdrávo (a než je adekvátní). Protežování některých studentů se mohlo zdát některým jiným jako realita, já to tedy vnímala tak, že někteří sice dostávali rolí a prostoru více, ale nemyslím, že nezaslouženě - nestávalo se, že by se na jevišti objevil někdo, jehož roli by zvládl lépe někdo jiný, kdo se na jeviště nedostal.

Psát v komentářích o tom, že ty negativní jsou jakousi kampaní, kterou dokonce někdo zosnoval, je ovšem také směšné.

Přehnané hanění, ale ani přehnaná adorace, myslím není namístě.

Paní (ex)ředitelka udělala určitě velký kus práce, vedení školy bylo nepochybně velmi náročné (a její opuštění také), za to, co dokázala, jí každopádně z mého pohledu patří dík a k životnímu jubileu jí přeji jen to nejlepší.

Prosím pěkně, tady je očividné, že jsou mnohé negativní, s podezřením na nařízené reakce, nechutnou kampaní proti paním Mgr.Tázlarovým, za které by se jejich osnovatel měl z hlouby duše stydět. Do současné školy, vychovávající k pomluvám a nenávisti, bych nikdy svoje děti neposlala.
Ta škola, tvrdě budovaná po 20 let, jim byla novým vedením doslova a do písmene UKRADENA. Styďte se i vy, kteří jste se nechali k pomluvám vyprovokovat!a i to je málo
Štefan

Dobry den,
skolou pi.Tazlarove, jsem rovnez prosla, v uplnych zacatcich skoly. A musim souhlasit s radou negativnich komentaru na adresu pi.Tazlarove starsi i mladsi. Skolu jsem z techto duvodu po nekolika letech opustila a prestoupila na jinou se stejnym zamerenim.
Mam tedy srovnani..ano oblibenci funguji vsude..ale tady bylo jejich protezovani opravdu do nebe volajici..a duvodem bohuzel vetsinou nebyl jejich mimoradny talent.
Ve vysledku ano,I deti bez talentu a dispozic pokud maji nekolika nasobne vice pozornosti a pece se nakonec mohou dostat dal,nez deti s talentem, ktere stejnou peci nemaji a k tomu jsou jeste naopak srazeni, trestani apod.
Po studentech se zde chtela hlavne pokora,ale to znamenalo pouze nemit vlastni nazor,byt ovce,kterou mohou ovladat.
Myslim,ze pro zalozeni a vedeni skoly je laska k tanci malo, jsou potrebne I jine schopnosti,znalosti..
Bohuzel rada kvalitnich profesoru se rychle tencila a byla nahrazovana tema mene kvalitnima.
***********************************************************************************************
***********************************************************************************************
*************************************************************
*****************************************************
Urcite jim nepreji nic spatneho,jen budu rada, kdyz tanecni vzdelani nechaji na jinych s vice profesionalnim pristupem.

Souhlasím s názorem, že není nikdy nic úplně růžové. Ale komentáře, které čtu, se snaží hanit školu tím, že popisují jednání, které je naprosto běžné (a myslím, že ještě mnohem mnohem horší) na jiných konzervatořích.
Chtěla bych zde říct, že i já jsem byla na konzervatoř paní Tázlarové (téměř před 18ti lety) přijata, ačkoliv nemám vůbec fyzické dispozice pro klasický tanec. Dispozice, kvůli kterým mě nevzali na státní konzervatoř. Ale paní Tázlarová mě přijala i s mými ""nedispozicemi"", protože ve mě viděla určitý talent a lásku k tanci. Také mi od začátku vštěpovali, že to nebudu mít snadné, že budu muset pracovat víc, než ostatní, což byla naprostá pravda.
Ale když, zjistili, že jsem dříč, který si jde za svým cílem a bojuje se svými nedostatky, podpořili mě. A to nejen tím, že mi v mé náročné životní situaci velice ulehčili na školném. Dostala jsem se do divadla, kde pracuji desátou sezónu. A to je to, po čem jsem toužila.
Tím chci říct, že obvinění, že byly příjímány děti, které na to neměly, je nesmysl. Podle státní konzervatoře jsem na to také neměla.
A co se týká chování ke studentům? Ano, občas to bylo tvrdé, ale na které taneční konzervatoři to tak není? Většinou se studentky jednou týdně váží a útoky na jejich postavy jsou na denním pořádku. Ze své zkušenosti musím říct, že i já jsem se v pubertě hodně změnila a také jsem byla upozorněna, že bych si měla dát pozor na jídelníček. Ale velice lidsky a taktně. Ale samozřejmě nepopírám, že by se tam nenašel profesor, který neměl u pusy filtr, ale kde tomu tak není???
Na závěr chci jen říct, že tato
škola mě velice dobře vybavila na tvrdý život v divadle a v tomto oboru vůbec.

Dobrý den, nejsem tanečnice, ale k baletu mám krásný vztah už od dětství a s baletní konzervatoří paní ředitelky Jitky Tázlarové mám spojeno několik let života. Učila jsem na její škole velice ráda, poznala jsem řadu lidí - dětí i dospělých, tanečníků i pedagogů teoretických předmětů. Tato doba pro mne asi už napořád zůstane nejhezčím obdobím mého učitelského života. Líbila se mi zejména takřka noblesní atmosféra; celé baletní prostředí včetně zkoušek a nádherných představení mě vždy naplnily až po okraj radostí a pýchou, či lépe hrdostí, nad tím, že jsem součástí týmu.
Víte, v dnešní době je velice lehké kritizovat, poplivat, pošpinit, ale pochválit, vyzdvihnout - to už se tolik nenosí. Jdu proti předchozím komentářům, ale stojím si za svými slovy a přeji paní ředitelce i celé její rodině jen vše dobré.

Nemá smysl si nalhávat, že všechno na té škole bylo růžové. To není nikdy a nikde.
Motivaci paní (ex)ředitelky k jejímu jednání, vedení školy atp. (a to i včetně zmíněného přijímání žáků, kteří evidentně neměli fyzické dispozice k tomu být profesionálními tanečníky) si netroufám hodnotit, ale myslím, věřím, že ten cíl šířit dobro a krásu tam skutečně byl.
Sama s odstupem času (po 15 letech od absolutoria) můžu říct, že mi ta škola zadělala jak na problémy (když tak holka v 15 letech před celým ročníkem poslouchá ze strany učitelky hlavního oboru znechucené řeči o tom, že má celulitidu, jindy zase že je tlustá tak, že ji žádný kluk nebude chtít atp.), které trvají dodnes, tak ale také velmi pomohla v dalším uplatnění. Disciplinovanost, pečlivost, svědomitost, píle, otrlost, schopnost nést kritiku atp. Tohle se do života (do dalšího studia i následného uplatnění) opravdu velmi hodilo a myslím, že to ta škola dovedla velmi dobře vypěstovat či prohloubit.
Asi jediné, co bych té (tehdejší) škole i zpětně vytkla, je nedůslednost ve výuce cizích jazyků, to je v zásadě jediný handicap, který jsem pocítila. Ale to už se předpokládám přinejmenším se státní maturitou vyřešilo.

Ač možná Pražská taneční konzervatoř nejde ve šlápějích a idee paní Tazlarové, není to krok k špatnému ba naopak. Vedení školy vede studenty k lásce k tanci, dává jim nekonečné možnosti a podporuje je ve všech tanečních směrech, i v těch, které nejsou na konzervatoři vyučovány. Je pravdou, že vrátit úroveň zpět, po tom, co si vinou paní Tazlerové musela konzervatoř projít, není jednoduché, ale pomalu se to daří. Takže házet chybu na někoho jiného je opravdu zbabělé. Dnešní vedení konzervatoře si prošlo opravdu těžkou cestou, aby napravilo chyby, které paní Tazlerová zavinila. Absolventi Pražské taneční konzervatoře pokračují ve většině případu v tanečních šlápějích, pokračují ve studiu na HAMU, v profesionálních souborech nebo jako pedagogové. Ale nezapomeňme na ten nejdůležitější bod, milují tanec a dělá jim radost. Za to je potřeba dnešnímu vedení poděkovat, ne hanit.

Naprosto souhlasim s predeslymi komentari! Obe pani Tazlarove na skolu prijimaly deti, ktere absolutne nemely fyzicke dispozice k tomu, byt profesionalnimi tanecniky. Bylo to jen proto, aby duverivi rodice techto deti platili nekolik let skolne, ktere uz koncem 90let nebylo uplne male a obe damy si z techto penez dotovaly sve “oblibence”. My ostatni jsme byli na teto skole jaksi navic a ve vyssich rocnicich dokonce na obtiz. Vrcholem vseho byly vyhruzky nepripusteni k maturite atd. Kdyz se rodice chteli ohradit, byl jim ODEPREN! vstup do skoly, ze kterou platili nemale panize. Pani Tazlarova rozhodne neni takova svetice, za kterou se povazuje a jak se prezentuje. O dalsim pusobeni absolventu a psychicke kondici po ukonceni studia ani nemluve.....

Do písmene souhlasím s předešlými komentáři. Též jsem absolventka této školy. Neumětelství Jitky ml. bylo (nevím, zda stále ještě je) do nebe volající. A tvrzení, že se nepředváděla, je přinejmenším směšné. Nebylo školního koncertu, kde by sama nevystupovala. "Dobro" vypadalo tak, že sebemenší náznak osobnosti byl trestán a tupá poslušnost vyzdvihována, bez ohledu na množství talentu. Na jednu stranu patří paní Tázlarové můj obrovský dík, že před lety dala do pohybu události, které pozitivně ovlivnily můj život. Na straně druhé je ovšem znechucení nad její manipulací se studenty, rodiči i pedagogy, kteří se báli projevit svůj názor např. i u maturitních zkoušek, aby nepřišli o místo.

Dobry den, souhlasim s predchozim komentarem. Moc dobra se v realu na konzervatori nekonalo. Spise slo o zvlastni zpusob chaotickeho podnikani pani reditelky, *********************************************. Jsem byvala studentka a dnes, se jako vetsina byvalych studentum venuji jinemu oboru. Z meho pohledu, clanek k vyroci pani Tazlarove zde nema co delat.

Z tohoto rozhovoru se může zdát, že paní Tazlarova je dobro sama, byť i zde z ní cítím ukrivdenost. Tu cítím í já, ale že zcela jiného důvodu. Otevřela si konzervatoř a naplnila ji dětmi, kteří ji důvěřovali a dali ze sebe maximum. Spousta z těchto děti neměla předpoklady být tanečníky, ale paní Tazlarove se hodilo jejich školné. Další skupina byli průměrní studenti, kteří však upadli v nemilost pro osobní antipatii a tem nedovolila ani vystoupit na svém maturitním plese. Já jsem rada, že o školu přišla a nezkazila start do života více dětem.