Autorský tým inscenace je velmi různorodý a těžko najdeme pojítko nebo společný motiv v jejich tvorbě, abychom rozklíčovali dramaturgii tohoto pozvání. Co je však důležitější, jejich spojení v jednom programu vytváří správnou míru tenze mezi choreografickými přístupy a uspokojí diváky s rozdílným vkusem. Italský choreograf Mauro Bigonzetti je mezinárodně uznávaným tvůrcem střední generace, který na sebe letos upoutal pozornost především jako nový šéf baletu Teatra alla Scalla. Alexander Ekman je mladý, ale již velmi známý autor, který si rychle osvojil vlastní styl tanečního divadla. Českému publiku rozhodně není cizí, v roce 2013 právě na Nové scéně hostoval švédský Cullberg Ballet s inscenací Ekmanův triptych – Studie zábavy. A jeho choreografie byly k vidění v rámci festivalu Zlatá Praha, ať už na velkém plátně, nebo ve videotéce (asi lze jen stěží zapomenout na jeho Labutí jezero s pěti tisíci litry vody na scéně). Choreograf moldavského původu Radu Poklitaru je pro české publikum novým jménem. Jako tvůrce i umělecký šéf působí v souboru Kyjevský moderní balet a v rámci nové premiéry jeho práce program otevírá.
Poklitaru představuje v trojici cosi jako slovanský prvek a na jeho tvorbě je to patrné. Zabývá se vztahy v různých polohách a tanečníky nechává prožívat emoce velmi expresivně co do gest i výrazu, někdy až na hranici karikatury. Svůj opus koncipuje jako taneční suitu, rámuje ji hudbou Johanna Sebastiana Bacha, z níž se postupně noří výjevy, scénky inspirované povětšinou lidovými písněmi různých národů. Choreografie se však citaci lidových tanců vyhýbá, vychází z kánonu dobře etablovaných moderních technik a pro tanečníky musí být velmi přívětivá, neboť je dynamická a dovoluje jim vybít energii. Tanečníci jsou zprvu uzavřenou skupinovou formací, z níž se vydělují jednotlivci, dvojice či trojice, aby se znovu navrátili do celku. Má symbolizovat jednotu lidstva, ale motiv slepoty, který se v choreografii dvakrát opakuje, není jasný. V závěru se na tanečníky místo deště, který by očišťoval a smýval neduhy, sype do otevřených deštníků písek, který naopak lidské stopy pohřbívá. Trochu násilně je tato marnost naroubovaná na rozverné písňové pásmo…
Pro vnímání choreografie Rain se ukázalo jako poměrně zásadní, z jaké vzdálenosti ji jako diváci sledujete. Uchopena jako celek, kdy se publikum může soustředit na formu, působí lehce fádně, svým způsobem předvídatelně a budí dojem již kdysi viděného. Co jí dodává esprit, je výkon jednotlivých tanečníků, kteří si miniatury skutečně užívají. Gruzínské motivy doprovázejí mikropříběh dvojice, v níž muž touží po volnosti a žena jej svazuje, „orientální“ blíže nedefinovaný hudební úsek vyzpěvovaný jako modlitba je věnován tématu manipulace, ale také osvobození a získání sebevědomí, procesu, jímž prochází dívka ovládaná dvěma muži. Žertovná skladba v jidiši (podle zvuku z repertoáru sester Barryových) zase ilustruje krátké číslo komického charakteru, načež přichází podivný zlom v podobě písně Jacquesa Brela La valse à mille temps, jež není ani lidová, ani lidovou hudbou inspirovaná a zní s orchestrálním doprovodem. Tklivý duet na ruské téma a nakonec ještě obrázek bouřlivého soužití páru, v němž má hlavní slovo žena, uzavírají po francouzském intermezzu přehlídku vztahů a charakterů definitivně. Ve chvíli, kdy diváci mohou sledovat zblízka individuality tanečníků a kdy na ně doslova útočí výboje energie, zapomenou na nedostatky.
Duet Vertigo z dílny Maura Bigonzettiho je oproti úvodnímu dílu překypujícímu expresí velmi umírněný ve výrazu, ale za to nabízí estetický prožitek na vysoké úrovni. Závrať či vášeň nejsou tím, co by toto dílo charakterizovalo, spíše čistota, linie, exaktnost, postřeh, skryté napětí. Tanečníci se pohybují po liniích naznačených světly, zatímco zbytek jeviště tone ve tmě, takže veškerá pozornost se může soustředit jen na ně. Choreografie si pohrává s hranicemi rovnováhy a těžiště v trochu forsythovském stylu, je plynulá, zdůrazňuje rozsah pohybu ve směsi neoklasických a moderních prvků. Tanečnice na špičkách jen v černém lehce zdobeném trikotu a její partner svlečený do půli těla se podobají rozpohybovanému sousoší. Choreografie vyžaduje napětí a soustředění, takže vztah, který dokážeme z jejich interakce číst, vychází přímo z pohybového materiálu, jsou si vzájemnou oporou. Několik gest či krátké položení hlavy na partnerčino tělo jsou nuance, jež vysoce estetickou podívanou obohacují o cit. Obě obsazení choreografii prožívají a vytváří se mezi nimi pouto, zejména na druhé premiéře se v duetu podařilo taneční techniku vyvážit něhou. Hudba Dmitrije Šostakoviče svým charakterem doplňuje střídmost díla.
Zato Ekmanův opus s názvem Cacti je dle očekávání spektakulárním tanečním divadlem, jež nahlíží samo sebe s odstupem a nadsázkou. Choreograf se zaměřil na úskalí konceptuálního umění. Za tento pojem je snadné skrýt tvůrčí bezradnost a právě na odvrácenou stránku současného umění vrhá mladý tvůrce světlo humorných pochyb: Jak rozeznat, kdy tvůrci formulují závažná sdělení a kdy se jen bezmocně snaží zabalit prázdný obsah do krásných slov? A tak si s divákem hraje zdánlivě sofistikovaným slovem, symbolikou černé a bílé barvy a nakonec dojde i na umělé kaktusy, které mohou mít smysl, ale také jej nemusí mít vůbec žádný. Je to v zásadě jedno, protože Ekman popouští uzdu tvůrčí fantazii a hraje si se vším – s pohybem, hudbou, světelným designem a scénografií v bláznivém sledu výjevů. Některé pasáže je možné brát s nadsázkou i vážně. Když zpočátku hovoří hlas ze záznamu o tanečnících jako nástrojích orchestru, jde sice o záměrně zveličené klišé, na druhou stranu pak choreograf sám s tanečníky jako s nástroji zachází, a to velmi zdařile. Smyčcové kvarteto Hanse Krásy, jež první část doprovází, je stejně tak tvůrcem zvukové krajiny jako samotní tanečníci, kteří zvuky, tlesky, dupy a všemi myslitelnými prostředky vytvářejí rytmus vlastní akce. Na nízkých bílých piedestalech mají omezenou možnost pohybu, přesto jsou jejich krátké výstupy výbušné a pohybově variabilní. Choreografii zcela organicky doprovázejí nahrávky i další originální interpretace děl Franze Schuberta, Josepha Haydna a Ludwiga van Beethovena. Členové kvartetu nevytvářejí jen zvukový doprovod, ale sami jsou součástí jevištní události. Čím dále se choreografie vyvíjí, tím častěji nastávají také světelné změny a tanečníci se objevují jako figurky na šachovnici, kterou někdo osvítil baterkou. Velká dávka herectví se očekává od každého. Choreograf si stačí udělat legraci i z tvůrčího procesu a ze schematičnosti, s jakou někdy v současném tanci vznikají pohybové variace, jejichž smysl neznají ani ti, kteří je tvoří. Byli jsme svědky rituálu, který relativizuje sám sebe. Skvělá tečka, ze které se divákům opravdu může až zatočit hlava.
Psáno z první a druhé premiéry 9. a 10. června 2016, Nová scéna Národního divadla.
Rain
Choreografie: Radu Poklitaru
Hudba: Jacques Brel, lidové písně, Johann Sebastian Bach
Kostýmy: Anna Ipatieva
Světelný design: Olena Antochina
Zvuk: Alexader Kurij
Asistenti choreografie: Anatolij Kozlov, Serhii Kon a Anna Herus
Baletní mistři: Nelly Danko a Alexej Afanassiev
Vertigo
Choreografie: Mauro Bigonzetti
Hudba: Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič
Světelný design: Carlo Cerri
Kostýmy: Mauro Bigonzetti
Asistent choreografie: Carlos Manuel Prado de Sousa
Baletní mistři: Alexander Katsapov a Tereza Podařilová
Cacti
Choreografie: Alexander Ekman
Hudba: Joseph Haydn, Ludwig van Beethoven, Franz Schubert a Andy Stein
Hraje: Kvarteto Hanse Krásy
Světelný design: Tom Visser
Kostýmy: Alexander Ekman
Scéna: Alexander Ekman a Tom Visser
Autor textu: Spenser Theberge
Asistent choreografie: Fernando Troya
Baletní mistři: Radek Vrátil a Michaela Černá
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Martin
Mé první Putyka představení a hned jsem si naběhl do něčeho, co patří myslim jinam. 30 min přenašeni objektů tam a zpět…Hey, Earth! Cirk La Putyka experimentuje s objekty, vizuálním uměním a novým cirkusem