Svěcení jara tentokrát se šťastným koncem

Michal Kováč a soubor baletu, Foto: Pavel Křivánek

Autor Barbora Truksová

Námět, který se rozvíjí před diváky, sedícími na elevaci po třech stranách čtverce (rozestavění hlediště zesiluje pocit pozorovatele, že sám je součástí celé hry), je uveden příběhem skladatele – Stravinského, který hledá inspiraci ke své další tvorbě. Tuto scénu doprovází jiný Stravinského balet – Apollon musagète. Proto se objevuje dívka – Múza, která přichází z budoucnosti, kde předtím poslouchala CD se Stravinského hudbou. Je pro skladatele jeho průvodkyní, a zejména svůdkyní.

Jarmila Dycková jako Múza ovládá svým šarmem a sex-appealem Stravinského v podání Martina Šintáka. Ten nedokáže odporovat jejímu vábení, které se transformuje v bolestný proces skládání. O to bolestnější je pro tvůrce nepřijetí jeho nového díla společností, ale i ostatními umělci-tanečníky, kterým nový balet v teatrální a působivé scéně představil a kteří budou dále hlavními strůjci celého dění… Díky Múze však Stravinskij stále věří v úspěch a přidává se k němu i soubor. Jen je třeba mít odvahu a odhodit zavedené konvence – tanečnice sundávají špičky, mění svůj dosavadní pohybový slovník, začínají experimentovat. Již nyní si Múza a Stravinskij vybírají obsazení jednotlivých rolí a jsou šokováni, jak rychle se mění pozice vybraných jedinců ve společnosti.

Lze sledovat první projevy nevraživosti vůči Oběti – Viníkovi, avšak stále jsme „jen“ v tanečním souboru. Atmosféra se však stává stále hutnější. Šintákův Stravinskij působí často nevýrazně a bezbranně, zejména v porovnání s Múzou Dyckové, která jako by byla skutečnou vládkyní děje a nedovoluje Stravinskému více zasahovat do děje. Tento dojem je zesílený i zvukovým doprovodem – do disharmonické hudby jsou v dvojjazyčném kánonu předčítány úryvky Stravinského myšlenek.

Silně působí obraz, kdy v dupavých krocích a s frenetickým výrazem stojí dav proti skladateli. Ten již nemá nic ve svých rukou a vrací se ke svému klavíru. Choreografie a ostré pohyby jsou nesmírně dynamické a nedávají tanečníkům chvilku na oddech. Na jevišti probíhá vývoj jedné společnosti – od prvotního oplodňování až k úpadku a plýtvání. Velice efektně tu funguje rozsypané obilí – nejprve jako symbol plodnosti a mateřství, poté jako úroda, kterou je mrháno, radost ze života se mění v orgastickou zábavu a divokost. Přestože tato pasáž působí velmi přesvědčivě, dokázala se choreografka i tanečníci zdržet jakékoli vulgárnosti. V té chvíli opět přichází stvořitel – Stravinskij. Skladatel zde zastupuje prvek deus ex machina, je rozzuřen z chování davu a posílá na něj trest v podobě hladu, ze kterého se musí vykoupit.

Pešková vložila do tohoto výjevu další zcizení – zkouška v souboru je přerušena, uklízí se scéna, tanečníci jsou zcela vyčerpaní. Rozdělením rolí začíná soud s vyvolenou obětí. Mezi tanečníky, opět pohrouženými do svých rolí, vzrůstá napětí a drsná šikana Oběti (Anna Srncová). Tanečníci svou kolegyni rozhodně nešetří – nehranou silou na ni házejí pytle s obilím, přehazují si ji v náročných zvedačkách a nejednou ji hrubě položí na zem pokrytou obrazci z obilí. Oběť je však stále pouhou tanečnicí v souboru, křičí po zastavení hudby a snaží se z divadelního sálu utéci. Je ale zatažena zpět, nikdo jí nechce pomoci – jediný, který s jednáním ostatních nesouhlasí, je Spoluviník (Michal Kováč), jenž ovšem nemá odvahu se ostatním postavit.

Dívka je vysvlečena, její prostor je ohraničen malým obdélníkem, z něhož se nemůže dostat ven – její zachránce přichází příliš pozdě… Deus ex machina se však projeví i v závěru, kdy se dívka nadechuje a se Spoluviníkem tančí na hudbu Apollona musagète křehký duet, který je apoteózou lásky. Oba pak uléhají ke skladateli a pozorují jeho odcházející Múzu…

Povedený je scénický návrh Richarda Peška, ve kterém dominuje motiv rozloženého piana, od něhož se k vysokým reproduktorům jako notová osnova táhnou bílé provázky. Tvůrci se zaměřili i na hru s psychologií barev – úvodní pasáž skladatelovy přítomnosti je spojena s bílou a černou, zatímco během rituálu dominuje agresivní rudá. V závěrečném duetu jsou Oběť se Spoluviníkem oděni do tunik zelené barvy, symbolu naděje. Pešková pracovala s časovou neurčitostí a umně využila zcizovacích efektů k zesílení již tak emocionálně náročného tématu. Pohled na gradující dění a až nesnesitelnou šikanu nahání husí kůži. Smířený závěr se tak zdá nutností, která však funguje velice dobře. Přestože finální duet jinak skvělých Anny Srncové a Michala Kováče byl poznamenaný nervozitou z premiéry, nebyl nijak přehnaně patetický, což v obdobně vypjatých scénách hrozí. Plzeňský soubor tak dokázal ve Svěcení jara Aleny Peškové obstát ve všech ohledech.

Psáno z premiéry 16. ledna 2016, Malá scéna Divadla J. K. Tyla, Plzeň.

Svěcení jara

Choreografie, režie a úprava libreta: Alena Pešková
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková a Alena Pešková
Hudební spolupráce: Lumír Havlas
Asistentka choreografky: Zuzana Hradilová
Inspice: Petr Šmaus