Festival současného tance v Banské Bystrici Štyri (+ 2) dni tanca pre Vás, který až do neděle probíhá v Divadle Štúdio tanca, otevřel sérii večerů kombinujících choreografická díla tanečních skupin a sólových vystoupení. 13. října se publiku představily dva kusy zcela rozdílného ražení. Divák, který si zakoupil vstupenky na obě části večera, mohl srovnávat, jak různorodé mohou být přístupy k současnému tanci a k využití divadelního prostoru.
Eva Klimáčková, tanečnice a choreografka působící ponejvíce ve Francii a zakladatelka skupiny „cie E7KA“, přivezla kus pro čtyři tanečníky v mezinárodním složení. Ve své choreografii zkoumá smysly lidského těla, jeho reakce a projevy v závislosti na impulsech zvenčí. Představení Touch.ed není divadelní podívanou, ale zhmotněním prožitku, vyžaduje od diváka silnou koncentraci a napojení jeho vlastního vnímání na někdy až minimalistické dění na jevišti. Jde zde o střetnutí dvou párů a vznik fyzického vztahu, fyzického, ale rozhodně bez nádechu živočišnosti. Podstatná část choreografie je velmi kontaktní (autorka se ve své práci hodně věnuje kontaktní improvizaci a metodě Body-Mind-Centering), ačkoli dochází k postupnému vývoji. Každá z postav přichází na jeviště jako jednotlivec, zkoumající jen svůj vlastní prostor, svého partnera zprvu nebere na vědomí, dotyky se odehrávají mimoděk. Bez výraznějších zlomů, jen s občasným ustoupením jednoho či druhého tanečníka ze světla nebo strnutí v póze, se dostávají do interakce, která chvílemi nepostrádá dynamiku, ale přeci se udržuje v jednom energetickém toku. Doprovod tvoří zvuky ulice a přírody, které představují prostředí, které postavy ovlivňuje. Celé kreaci dominují dva duety, které tančí autorka s Francouzem Sylvainem Rembertem a Marika Rizzi (IT) s Tomášem Nepšinským. První pár zůstává přes fyzickou blízkost v mírné vnitřní odtažitosti a jejich tanec se odehrává více vestoje, druhý pár jde v kontaktu dál, zbavuje se i zbytečného oděvu, ocitá se často na zemi, využívá ale i víc zvedaných figur a pohyb prostorem. Partneři na sebe v obou případech reagují, jejich těla často splývají v jedno těžiště, ale někdy jsou si oporou spíš mimoděk, až se zdá, jako kdyby druhého používali jako věc, jindy se naopak zdá, že se snaží spojit v jeden organismus. Tanečníkům se nepochybně podařilo publikum vtáhnout do této výzkumné hry, protože po skončení produkce se sálem ještě několik vteřin vznášelo napjaté ticho jako dozvuk soustředěné práce performerů.
Sólo Milana Tomášika, tanečníka, choreografa a pedagoga působícího ve Slovinsku a Belgii, které přišlo na řadu za necelou hodinu bylo zcela jiné: hudebním podkladem, stylem, dramaturgií. Pro svou kreaci s názvem Off-Beat si vybral kontrastní spojení raně barokní taneční suity (Janez Krstnik Dolar) a současného tance, jejichž vzájemný vztah zkoumá, nechybí v něm ale ani humorné prvky. Jádrem je výzkum, jak funguje propojení hudby a tance z dvou rozdílných dob, zda se mění principy natolik, aby se sobě odcizily a vytvořily hradbu v čase. Autor nás však přesvědčí, že tomu tak není a že stará hudba dává mnoho prostoru pro využití a pro aplikaci principů moderního tanečního výrazu, práce s dechem i rytmem. V hudební složce se s barokními tanci střídají i současné pasáže (Sašo Kalan), ale tak, že jednolitý tok představení není výrazně narušen. Vlastní barokní tanec neuvidíme, přinejmenším ne jako citaci, jedná se o inspiraci principem, kterým je určité držení těla nebo pozice paží nebo radost z tance, kterou znázorňuje poslední scéna. Jde zde především o dialog tance s hudbou, například v pasáži s vydupávaným rytmem, který vede vlastně sám se sebou. Tanečník během performance využívá obuv pro historický tanec, tančí však i naboso. Scéně dominují čtyři duše z velkých pneumatik a nad ně spuštěné velké balony či měchy, které jakoby upomínaly na pompéznost baroka, jednou z asociací je i možné souvislost s původem pojmu baroko, pak by byly obřími perlami. Ty bohužel zastiňují často pohled na performera, ale jak sám uvedl v diskusi po představení, ne vždy musí diváci vidět vše. Pneumatiky nezůstávají dekorací, ale jsou funkčními rekvizitami, které tanečník využívá, staví na sebe, pohybuje se v nich a jeho usilovné počínání budí u diváků smích. Svůj úkol mají i papírové doplňky kostýmu, který se tak zdá být živým, přispívajícím i po zvukové stránce k dynamice díla. Choreografie má pevnou strukturu, ale jak se obecenstvo dozvědělo z diskuse, forma jednotlivých tanečních prvků není zcela fixovaná. Díky své odlehčenosti byla pro diváky přístupnější než úvodní kus, ale reakce publika byla pozitivní v obou případech.
Součástí programu festivalu jsou moderované diskuse s tvůrci představení – „Nočná múra s Arnoštom Krysaříkom“. Diváci mají možnost proniknout do koncepce jednotlivých představení, sdílet s autory své dojmy, asociace a názory na zhlédnuté kusy. Je to jeden z bonusů, které Divadlo Štúdio tanca svým návštěvníkům nabízí kromě dalších doprovodných akcí. Prostředí foyer nové divadelní budovy dokresluje také aktuální fotografická výstava (Banská Štiavnica objektivem německého dokumentaristy Michaela Niemeiera) a videoartová performance tzv. Visual Jamming.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace