Den třetí 15.10.

Třetí den festivalu poskytl jasný důkaz toho, jak různorodých podob může nabývat současný tanec. Nabídl dvě zcela odlišná představení, což dalo divákovi příležitost srovnání různých přístupů k umění a prostor k zamyšlení. I diskuze na konci večera se vyvinula v mimořádně zajímavou a obohacující. Debatovalo se v ní nejen o konkrétních představeních, ale o současném umění vůbec, o jeho smyslu, principech, o cestě diváka k dílu a také o slovenském folkloru, který, alespoň podle názorů debatujících, zde stále má pro mě až překvapivě silné kořeny.

Hned při příchodu do sálu, kde se odehrávala performance Evy Klimáčkové Ivanuška, diváka zasáhla nečekaná podívaná. Scéna byla zaplněna roztodivnými předměty, které se daly jen těžko identifikovat. Vlastně bychom je mohli považovat za staré haraburdí vyhrabané v nějakém vetešnictví. Avšak od začátku bylo jasné, že zdánlivá neuspořádanost má svá jasná pravidla. Pravidla těžko uchopitelná, avšak tvořící celistvou realitu nebo přesněji řečeno sahající nad realitu. Výtvarně-hudebně-taneční projekt nezapíral inspiraci surrealismem, naivním uměním a Art Brutal.

Performer Constantin Leu soustředěně vyndává z krabičky malé předměty a s největší pečlivostí je pokládá kolem sebe. Opodál leží Eva Klimáčková a její tělo je ponořeno do nepatrných křečovitých pohybů. Vše je zaměřeno na detail. Pascal Battus začíná tiše vytvářet hudbu. A divák může začít bloudit ve své fantazii, nechat se k tomu ponoukat světem šílenců, který se před ním odehrává nebo se rozhodnout, že ho bude sledovat jen z odstupu. Dění na scéně však graduje, performer začíná manipulovat se stále většími objekty, používat systémy vlasců, na kterých jsou upevněné, tanec se vyvine ve zběsilé víření a vytvářené zvuky svojí intenzitou řežou do uší publika. Divák už těžko zůstane nezasažen.

Objekt, slovo tak příhodné pro celé představení, následně dostává nový rozměr. Stává se jím i sama tanečnice. Její dokonale bezvládné tělo je manipulováno zcela stejným způsobem jako ostatní objekty - předměty. Náhle se živé a neživé promísí dohromady. Co na tom, že tanečnice šeptá nesrozumitelná slova. I řeč, která normálně vzniká jen s živým člověkem, teď zní neživě.

V poslední části se nejjasněji objevuje téma konstrukce a destrukce, s kterým autoři pracují. Interpreti systematicky zavěšují předměty různě rozmístěné po prostoru, při čemž opět dodržují stále jasněji se rýsující a zároveň podivuhodnější pravidla. Když jsou s touto konstrukcí hotovi, předměty začínají žít vlastním životem. Živé a neživé se opět prolíná. Jak Eva Klimáčková v následné diskuzi přiznala, při tvorbě pracovala i s tématem smrti.      

Performance byla dokonalým souladem výtvarné, hudební a pohybové složky a žádná z nich nevyčnívala nad ostatní. Hudba Pascala Battuse používala místo melodií různorodé zvuky, scéna Brice Matheye manipulovaná Constantinem Leu byla obtížně pochopitelná, trochu morbidní a přitom velmi hravá a tanec sestával z neotřelého pohybového slovníku, který Eva Klimáčková interpretačně bravurně zvládala, ať už šlo o dynamické části nebo naprosté uvolnění těla, kdy iluze neživosti byla dokonalá. Všechny složky směřovaly ke stejnému bodu oné zvláštní surreality a zároveň vytvářely prostor pro divákovu fantazii.

Zcela jiná atmosféra panovala ve čtvrtek v Komorním divadle, kde vystoupil Les SlovaKs Dance Collective s představením příznačně nazvaným Journey home. Tanečníci Milan Herich, Anton Lachky, Milan Tomašik, Peter Jaško a Martin Kilvady působící v prestižních zahraničních souborech se vraceli domů cestou slovenského folkloru. Svoji doménu - současný tanec tak nečekaným způsobem propojili s lidovým tancem a hudbou. Základní pocit celého výstupu, který se ze scény úspěšně linul na diváky, byla radost z pohybu. Za veselou náladou se však postupně dal odtušit i jemný odstín stesku.

Představení skupiny Les SlovaKs by se mimo jiné dalo shrnout jako exhibice virtuózních výkonů. Tempo kroků vycházejících z lidového tance, ale především hrátky s váhou těla či mistrovské zvládnutí plastičnosti pohybů tance současného, vlnění i isolace, které svým provedením mohly místy přinést na mysl i styly jako electric boogie, nejednou vyvolaly potlesk diváků. Každý tanečník při tom vlastnil osobitý pohybový slovník a z části improvizované představení dávalo bohatou příležitost ho představit. Sóla jak v současném tak ve více folklórním stylu se prolínala s výstupy několika tanečníků. Interakce mezi interprety byla často založena na principu škádlení. Například duet Antona Lachkého a Petra Jaška, kdy pohybové nápady v mistrovském provedení doplnila výrazná mimika, zůstal nezapomenutelným momentem představení. 

Struktura choreografie byla založena na různosti vztahů v kolektivu, ale celkově nevedla k jejich vyhrocení nebo rozuzlení. Hledání hlubších souvislostí ve víru tance bylo  ponecháno na divákovi. Bylo například náhodou, že v závěrečných částech představení, v kterém umělci žijící v zahraničí vzpomínali na domov, převažoval tanec celé skupiny? Byla tato pospolitost závěrem, ke kterému Les SlovaKs možná nevědomky došli?

O živý hudební doprovod představení se postaral houslista Simon Thierree, který melodie lidových písní střídal se současnějšími tóny, stejně tak jako tomu bylo v tanci. Pestrost celého tvaru interpreti přibarvovali vlastním zpěvem. Les SlovaKs přišli po Cestě domů úspěšně. Závěrečný aplaus diváků ve stoje toho byl nemalým důkazem.

Autor: Jana Bitterová