Den první 13.10.

Předehru k čtyřem dnům profesionálních tanečních představení tvoří každým rokem večer studentů konzervatoří. Budoucí profesionálové, jak jsou v programu nazýváni, letos přijeli z Nitry a Košic, dále se představili členové taneční školy ElleDanse Bratislava a samozřejmě nechyběli místní studenti Konzervatória J. L. Bellu.                                                                                   

Večer zahájil druhý ročník Soukromného konzervatória Nitra, který se představil v choreografii  Mateje Bohuše Kráľovná zo Sáby na hudbu Bély Bartóka. Narativní dílo bylo jasně rozděleno na sólové party hlavních postav královny a krále Šalamouna a sbor. Pohybový slovník značně využíval Graham techniku a také specifické držení paží. Vyžadoval přesné provedení, čehož se studenti úspěšně zhostili, ale také dostatečně silný výraz a napětí, které by tanec učinilo živějším. Celkově dílo působilo pro úvod příznačně slavnostním dojmem, avšak trochu strnule.
Výstup o rok starších kolegů z Nitry ze začátku sliboval větší plasticitu pohybu. Ve Foreign Bodies opět v choreografii Mateje Bohuše se tanečníci začali postupně hýbat v nepravidelném seskupení. Vzhledem k blýskavým červeným celotrikotům s motivem připomínajícím hada, se nejprve mohlo zdát, že právě hadí pohyb bude hlavní inspirací díla. Tato souvislost se však brzy ztrácela a marně jsem hledala motivaci tance, který tak vyzněl trochu naprázdno.   
Třetím kusem konzervatoře z Nitry byly Duets. Interpretky nejprve tančili do ticha. Spolu s tóny hudby se objevil i první pár, v němž byla tanečnice špičkách. Ve zbytku díla se pak objevovaly náznaky inspirace tangem. Nutno zmínit, že špičkovou techniku v neklasické choreografii tanečnice s lehkostí zvládaly. Mužskou část zase přísluší pochválit za provedení zvedaček, které tvořili velkou část choreografie Moniky Caunerové. 
V programu vévodilo jméno Tomáše Nepšinského, který byl autorem celé poloviny choreografií a vtiskl tak večeru výraznou pečeť své tvorby. Jako první z jeho děl mohli diváci shlédnout Fack – pes zakopaný v podání studentů místní konzervatoře. Choreografie vykazovala několik znaků, které se pak objevovaly i v dalších výstupech. Tanec v rychlém tempu, práce se zemí a partneřina, které přecházely až v lehce akrobatické prvky, a také agresivita, která konkrétně v tomto díle byla vlastně jeho tématem. Studenti působili dojmem, že si svižné tempo užívají, na druhou stranu v něm občas vznikaly drobné nepřesnosti v synchronizaci.
K chorografii, kde se studenti doslova zfackovali, příjemně kontrastovalo poetické Silent snow v podání ElleDanse. Výběr úryvků z několika představení, který však byl velmi citlivě zkomponován, takže mu ani v nejmenším nehrozil patos častých „the best of“, patřil k nejlepším výstupům večera. Pohybové řešení bylo originální a patrně bylo interpretům šito na míru, což k dobrému výsledku nemálo přispělo. Z díla bych chtěla vyzdvihnout především něžný duet, v kterém byla práce s rozložením váhy (drobná postava tanečnice to samozřejmě velmi ulehčovala) dovedena ke vskutku neotřelému výsledku. Tanečníkům v něm nechyběla plynulost a přitom křehkost pohybů a zvládnutí výrazu se dá označit za profesionální.
Zbývající choreografie večera pocházely opět z pera Tomáše Nepšinského. Studenti Konzervatória Košice se s chutí zakousli do jablek  a také tance v Look down there. Hlavní námět poměrně  dlouhého výstupu se objevil, když byl nejdrobnější z tanečníků vyloučen ze společnosti ostatních. Student v hlavní roli, který trpělivě snášel citrónovou šťávu vymačkávanou na něj ostatními, ve skupinových výstupech rozhodně nějak nevynikal. Jeho závěrečné sólo však bylo překvapením, v kterém hbitostí pohybu i neskutečnou měkkostí paží vzal dech, takže jste skoro litovali, že tvořilo tak krátkou část choreografie.
Zbývá zmínit ještě dva výstupy studentů Konzervatória J. L. Bellu. V prvním z nich s názvem Povedz byl tanec motivován na začátku vyslovenou tajemnou větou „Ja som to vravel.“. Studenti svým tancem dobře zvládli udržet celkovou atmosféru, k čemuž jim nemálo pomohla tklivá hudba Maxe Richtera.
Poslední choreografií večera bylo narativní dílo Meeting point, které také bylo jeho vrcholem. Partneřina současného tance v podání Lucie Horváthové, Petry Tonhauserové, Radoslava Piovarči a Martina Ďurova byla dovedena v podstatě na profesionální úroveň. V počátečním zápasení osamocené dívky o přízeň zadaného muže byla originálně využita lavice jako prostor nabízející možnosti k provedení neskutečně dynamických a nečekaných prvků. Další část příběhu o konci zamilovanosti jednoho páru se pak odehrávala před bílou stěnou. Toto jednoduché řešení podtrhlo změnu v dějové lince. Navíc plocha zdi nezůstala pohybově nevyužita. Interpreti prokázali svou vyspělost jak ve zvládnutí  technické stránky tance, tak ve výrazu, který se odrážel nejen v mimice ale v celkovém charakteru jejich pohybu.

Pro obecné shrnutí nutno konstatovat, že budoucí profesionálové překvapili především zvládnutím partneřiny, kterou tvůrci choreografií nešetřili. Večer celkově působil jako představení děl s určitým vnitřním sdělením a nejen jako přehlídka studentských etud. I proto byl velmi povedeným úvodem letošního festivalu.

Autor: Jana Bitterová