Den pátý 17.10.

Začátek konce, tedy prvním představením posledního dne festivalu, bylo sólo Damnation. Jeho tvůrce a zároveň interpret Tomáš Danielis si rád pohrává s reakcemi diváků a jejich vztahem k dění na scéně. Některé z nich proto učinil jeho součástí. I když úloha publika nebyla natolik rozsáhlá, jak by se u interaktivního představení dalo očekávat.
Inspiraci k sólu našel autor ve filmu Werckmeister Harmonies. S ním se shodovala i první scéna, kdy vybrané diváky nechal kolovat po scéně jako sluneční soustavu. Potom už mohli sólo opět sledovat v rolích diváků. I když vlastně vytvořili divadlo na divadle – byli usazeni na scéně.
Tomáš Danielis ztvárňoval postavu přikrčeného podivína, se zvednutými rameny, nejistého, avšak ne zmateného, který vzbuzoval soucit a o jehož vnitřní kladnosti člověk nepochyboval. Jako smutně komický klaun si vybíral diváky, kteří poslušně (až na jednoho) plnili jeho úkoly a přistupovali na zvláštní hru. Když pak „Quasimodo“ přešel z podivných kroků na pološpičkách s předsunutou pánví do tance, rozvinul pohyb do až kontrastních rozsahů se značnými točkami a velkolepými gesty paží i nohou. Jakoby přikrčená postava ztrácela vnějších omezení a vyjadřovala tancem přání naplno sdělovat. Postupně se pak Tomáš Danielis vracel k úvodní postavě, z které stále vyzařovala touha být ostatními pochopena. Ústředním se pak stal výjev, ve kterém se zasypával moukou a vytvářel různorodé obrazy. Nejen tento moment, ale celé dílo bylo protkáno určitou metaforičností.
Tomáš Danielis vytvořil sugestivní sólo, v kterém naprosto přesvědčivě ztvárňoval zvolenou postavu a v tanci při tom udivoval svojí neomezeností. Choreografii doplňoval light designem, který vytvářel potemnělou atmosféru a zároveň se mu světlo jednotlivých reflektorů stávalo v určitých momentech partnerem, s kterým si pohrával. Nemalou zásluhu na působivosti celého výstupu měla i zvolená podmanivá hudba ze zmíněného filmu Werckmeister Harmonies.

Autor: Jana Bitterová         

Závěrečné představení festivalu v Komorním divadle se skládalo ze dvou choreografií. První z nich s názvem Near byla dílem slovensko-španělské company Petera Miky a Olgy Cobos.

Duet v podání Ikera Arrue a Laury Vilar přinesl do posledního večera až meditativní zklidnění. Plynulý a měkký pohyb interpretů v bílých kostýmech místy odkazoval k technikám jako je taichi. Tanec ve svém klidném tempu někdy odpovídal hudbě Roberta Ashleye a Thomase de Hartmanna, často však byl naopak kontrastně dynamický, ale při tom s ní stále velmi souzněl. Duet o vztahu muže a ženy doplňovalo jednoduché nasvícení, které vytvářelo dvě přibližující se linie na pozadí scény. Stejně tak i v pohybu se často objevoval motiv linií, ať už je tvořily paže tanečníků nebo ukázkové ecarté Laury Vilar, jehož použitím choreografové našetřili.   

Autoři v programu slibovali, že divákům poskytnou fyzickou virtuozitu a vibrující smyslový zážitek. To se jim podařilo a interpretace k tomu nemálo přispěla.   

Pomyslnou třešničkou na festivalovém dortu byla premiéra pořádajícího Štúdia tanca. I když místo třešničky bych měla psát spíše o rajčátku, baklažánu, ředkvi, bramboře, cibuli či salátu. Všechna tato zelenina se totiž objevila v projektu Zuzany Hájkové.
V dnešní době se stále rozšiřuje nabídka produktů s nálepkou bio. Autorka inscenace s názvem Bioprodukt se však pokusila o ekologii samotného člověka, jeho duše i těla. S každým z tanečníků pracovala sólově a každý z nich odkrýval určitou emoci. Vzniklo tak sedm odlišných niterných výpovědí, sedm dílčích očist. Celek pak působil, jako když sloupáváte jednotlivé vrstvy až zbude jen jádro. Čisté jádro člověka zbavené vypjatých emocí.
Svojí různorodostí se představení mohlo stát i sledem hádanek, kdy se divák snažil pokaždé zodpovědět otázku, jakou konkrétní emoci jednotliví tanečníci vyjadřují. Indiciemi jim k tomu mohly být i kostýmy odlišných barev a velmi proměnlivá hudba Adriána Demoče. Zuzana Hájková jednotlivé postavy ještě navíc spojovala s již zmíněnou zeleninou. Ta se na scéně objevovala většinou během krátkých intermezz, kdy se tanečníci naprosto distancovali od svých výpovědí a žonglérskými výstupy přerušovali proud emocí.
Jediná postava, která se objevila v průběhu představení víckrát, aniž by představovala komedianta, byla Michaela Nezvalová. Její postava dávala tušit v sledu výstupů nějakou vnitřní linku, která vyvrcholila závěrečným výjevem. Oděná jen do zelných listů prováděla pomalé jemné pohyby a působila jako křehký akt z obrazu. Podle Zuzany Hájkové je nejčistším a nejdokonalejším bioproduktem lidské tělo.
Výstupy jednotlivých interpretů byly z velké části improvizované a každý z nich pracoval s odlišným pohybovým vyjádřením. Výkony jsou proto jen těžko srovnatelné. Nicméně každý z nich představoval koncentrované použití pohybu v rámci dané výpovědi a není divu, že si Zuzana Hájková přála představit tanečníky Martinu Beňačkovou, Denisu Benčaťovou, Michaelu Nezvalovou, Petru Péterovou, Tibora Trulíka, Borise Nahálku a Tomáše Nepšinského v sólech jako jedinečné individuální osobnosti, kterými bezpochyby jsou.

Představení zakončily ovace ve stoje, které se staly téměř pravidelným závěrem festivalových představení v Komorním divadle. I toto nadšení bylo dokladem úspěšnosti letošního ročníku a přívětivé atmosféry, která ho provázela.

Štyri plus jeden dni tanca pre vás se rovnají pěti dnům plným různorodých a kvalitních produkcí. Je pro mě téměř raritou, že se daří poměrně malé město jako je Banská Bystrica jednou ročně proměnit v centrum slovenského současného tance, místo setkávání tvůrců často působících v zahraničí i příležitost potkání studentů tanečních konzervatoří. Festival vytvořil mimořádnou příležitost srovnání různých přístupů k současnému umění. Prostor k zamyšlení nemálo rozšiřovaly diskuze s tvůrci přístupné po představení všem divákům.

Kromě toho banskobystrický festival není tvořen jen večerními představeními, ale i tanečními workshopy pro veřejnost a studenty konzervatoře. Diváci, kteří se jich nezúčastnili přímo, měli letos možnost nahlédnout „pod pokličku“ současného tance ve středečním otevřeném workshopu v Estrádním sále Evropského kulturního centra. Viděli jednak studenty tanečního oboru místní konzervatoře, které znali z předchozího dne z jeviště, na tréninku, ale také tanečníky Borisa Nahálku, Stanislavu Vlčekovou a Tomáše Danielise při pedagogické činnosti. Srovnání stylu výuky s jejich vlastní tvorbou a projevem na jevišti bylo rozhodně zajímavé.

Zkrátka festival nabídl maximum ze svých možností a zbývá už jen vzdát hold organizátorům a popřát, aby se i další ročník Štyri (+1) dni tance pre vás vydařil.                                                                                                    

Jana Bitterová