Den druhý 14.10.

Festival Štyri (+1) dni dna tanca pre Vás paradoxně zahájilo představení, které příliš taneční nebylo. Jan Komárek do Banské Bystrice přivezl work in progress s názvem 3SESTRY (úplne inde a inak). Setřel prach ze staré Čechovovy hry a několik prvků z ní přeskupil ve svůj vlastní svět – stále působící tak trochu zastarale a přitom tvořící plnohodnotně současné jevištní dílo. Kouzlo scény se stolem osvětlované žárovkami podtrhoval živý klavírní doprovod Michala Nejtka a zpěv Dominiky Divišové.

Zvuková stránka představení byla celkově tou nejvýraznější. Se zvuky vznikal význam a ze zvuků a náznaků významu vznikala pohybová vizualizace. Tanečnice Zdenka Brungot-Svíteková a Andrea Miltnerová v rolích sester pronášeli anglicko-francouzsko-česko-slovenské texty, opakovaly slova, překrývaly je a tvořily tak libozvučnost, kterou autor nazval symfonií slov. V textech se občas objevovaly odkazy na Čechovovu hru (například poznámky o odjezdu do Moskvy), ale nejčastější námět tvořily sesterské hádky, které vyústily v pohybovou akci. Skromné pohybové řešení někdy vedlo k zajímavým obrazům, celkově však za barvitostí slov trochu pokulhávalo.

Celé představení komentoval či doplňoval poetickými úvahami autor usazený u stolku na kraji jeviště, kde řídil osvětlení scény a pouštěl zvukové efekty. Jan Komárek také komunikoval s diváky, což tvořilo dobrý kontrast k tak trochu snovému dění na jevišti a vtáhlo to diváky do hry (jednoho z nich doslova).

„Křehká, pohyblivá, vizuální poezie“, jak bylo dílo v programu výstižně nazváno, byla sletem především asociačně navazujících výjevů. I když některé z nich byly na hranici logičnosti (například hra ping-pongu), dohromady svojí atmosférou tvořily vcelku kompaktní originální dílo. Těšme se na konečný tvar, ke kterému Jan Komárek s inscenací 3SESTRY dospěje.

Autor: Jana Bitterová

Většina produkcí se snaží buď vtáhnout publikum do nereálného světa vznikajícího na jevišti nebo nějak intelektuálně okomentuje skutečnost nebo z ní zdůrazní určité rysy a tím diváka alespoň částečně nasměruje k zamyšlení. Kdybychom měli zařadit inscenaci Melting into reality Tomáše Krivošíka, velmi vzdáleně by se blížila poslední z možností. Ve své vlastní realitě však byla natolik rozpuštěná, že hledat v ní sebemenší nasměrování diváka bylo opravdu obtížné.

Celé představení sestávalo ze sledu výstupů, které spolu příliš nesouvisely. Divák stále čekal, kdy už konečně nastane zlom a interpreti začnou na scéně vytvářet formu, kterou je zvyklý považovat za uměleckou. K tomu však nedošlo. Tomáš Krivošík a Veronika Kulíšková naopak přecházeli ke stále triviálnějším číslům a tím diváka náležitě popuzovali.

Po pasáži s pohyby, které svým charakterem mohly vzdáleně připomínat sólové výstupy butó, následovala emotivně vypjatá scéna, v které interpretka zuřivě práskala bičem. Původ jejího jednání si však divák musel domýšlet sám a scéna ani nějak nevyvrcholila. Kontrastně pak působil zpěv Tomáše Krivošíka  o tom, že je jemný muž, na což navázal „baletním výstupem“ působícím jako značná parodie (v diskuzi po představení se o tomto pojmu rozvinula poměrně dlouhá debata). „Vrcholem představení“ byl song se značně vulgárním textem, na který navázal monotónní diskotékový tanec, při kterém interpreti ukazovali obecenstvu nápisy na těle (sex, člověk, tělo, apod.) a jakoby nic postupně dotančili, až když diváci opouštěli sál.

Tomáš Krivošík zmínil v diskuzi po představení, že hlavním záměrem bylo zanechat v divákovi nějaký pocit, ať už je jakýkoliv. To se mu podařilo. Dílo nebylo provokující tím, že by šokovalo něčím výrazným a neotřelým, ale naopak svojí klidnou triviálností. Jeho pohled na realitu působil v posledním důsledku opravdu pesimisticky a divákovi nezbývá nic jiného, než k němu zaujmout svůj vlastní postoj. Jeho hledání mu však Tomáš Krivošík se svým Melting into reality rozhodně nehodlá ulehčit.

Autor: Jana Bitterová

Melting into reality

Choreografie: Tomáš Krivošík, hudba: Juraj Haško, světelný design: Tomáš Morávek, Katarína Ďuricová, kostýmy: Tomáš Krivošík, Veronika Kulíšková