Den čtvrtý 16.10.

Dnes je již čtvrtý den festivalu, takže na začátek mám zřejmě očekávanou otázku. Jak jste spokojena s jeho průběhem?
Perfektně. Nemám co dodat. Jsem velmi spokojená jak s průběhem, tak s reakcemi, tak s účastí diváků, tak s produkcemi, jak umělcům vyšly. Myslím si, že opravdu probíhá velmi dobře a doufám, že ho tak dobře i dokončíme.

Jaký byl letos zájem umělců zúčastnit se festivalu?
Poslední tři roky je velmi dobrý zájem ze strany umělců. Ale oproti minulým dvěma rokům méně produkcí splňovalo kritéria, i když počet nabídnutých děl byl stejný.                                           

Jaká tedy jsou rozhodující kritéria pro výběr představení?
První aspekt je, aby byla zastoupená slovenská účast nebo spoluúčast.To je základ. Prvotní idea festivalu byla, aby se podpořil vývoj slovenského současného tance, takže abychom hlavně odprezentovali to, co se dělá se slovenským vkladem. Tím nechci, říct, že ne mezinárodní tvorbu. Stačí, když je slovenský tanečník nebo choreograf nebo někdo, kdo komponuje hudbu. To je jedno, jakýkoliv člen týmu.
Pokud není dostatek produkcí, což se minulé roky stalo, tak ještě doplňujeme. Protože máme hodně nabídek i z Čech, tak jsme otevření doplnit čistě českou produkci a potom bychom asi šli i dál. Ale to se zatím nestalo. Tento rok jsme také ve dvou večerech vypustili představení a dali na místo nich promítání filmů a workshop. To byla inovace. Myslím si, že i to je cesta. Pokud není tolik nabídky, tak se dá nahradit nějakým jiným žánrem.
Ale ještě k těm kritériím. Druhé kritérium je, aby to bylo současné dílo. Současný tanec nebo alespoň současné umění. Někdo by mohl říct, že je sporné, co pod to řadit. Ale  nechávám si takové právo veta. Protože si za ty roky dovolím říct, že pro to mám nějaký cit. Festival jsem tvořila, i když samozřejmě ne sama, takže stále vidím nějaký záměr, kam by se měl dál vyvíjet. A trvám na té současnosti.  

Jak jste spokojená s návštěvností festivalu?
Jsem s návštěvností spokojená. Jako člověk, který tu před víc jak deseti lety začínal s pár nadšenci a s diváky v počtu patnáct kusů, bych měla být teď na takovémto festivalu nespokojená? Jsme malé město. Takovéto festivaly pokud se dějí, tak se dějí v hlavních městech. A koukněte, jak to v regionálním městě Bystrica šlape. Takže nemám být proč nespokojená. Naopak.  

Velkou část publika zde tvoří studenti konzervatoří…
V takovém počtu tu jsou tento a minulý rok. Před tím tady byli víceméně jen studenti místní konzervatoře. Tuto stránku jsme trochu posílili, neboť se ukázala jako správná cesta. 

Vidíte za sedm let, co festival pořádáte, posun ve vnímání současného tance mladou generací?
Největší posun je vidět na místní konzervatoři. Ale je to i tím, že jsme s nimi velmi dobře propojení.Tanečníci z našeho divadla tam učí a tento taneční obor má jednoduše tendenci jít směrem k současnému tanci. Pro ostatní konzervatoře je to zatím takové oťukávání a poznávání a uvidíme, co přinese.
Ještě bych dodala, že jsme tu před tím měli dvakrát školu z Belgie, která je ale zaměřená na současný tanec, takže tam nebylo co řešit. Spolupráce s ní dále pokračuje, jen tento ročník byl z finančních i praktických důvodů vysloveně zaměřený na slovenské školy. 

Předchozí otázkou jsem narážela i na účast studentů místní konzervatoře na diskuzích po představeních…
V tom, jak jsou schopní se ptát a vyjadřovat, vidím velký posun. Opravdu z roku na rok začínají být schopnější komunikovat a vyjadřovat se profesionálněji a fundovaněji a dávat dobré otázky.

Dále bych se chtěla zeptat na Štúdio tanca, které se z budovy Evropského kulturního centra, kde probíhá i festival, přestěhovalo do nových prostor. Jak jste s touto změnou spokojena?
Ten přesun nastal jako nevyhnutelné zlo, takže se těžko dá říct, jestli jsme s ním spokojení nebo nespokojení. Neměli jsme jinou možnost. Šli jsme do nevyhovujících prostor, které nám už byly přidělené, ale byly teprve před rekonstrukcí. Takže je to velmi náročné.
Naše divadlo teď ani normálně nehraje, většinou hostujeme. V až humorných podmínkách jsme připravovali premiéru. Za celou existenci jsme neměli tak nestandardní podmínky jako teď. Ale snažíme se to zdolat a věřit, že se projekt rekonstrukce dokončí tak, jak má. Velmi nám v něm pomáhá Banskobystrický samosprávny kraj a tak naše divadlo, které si to podle mě zaslouží, snad bude mít normální a vyhovující podmínky.  

Odrazila se tato změna na festivalu?
Ano. Samozřejmě jsme všichni měli práci navíc, protože sídlíme jinde, než děláme festival. Jezdíme mezi dvěma místy, na což jsme nebyli zvyklí. Vždy jsme měli všechno pod jednou střechou. Ale myslím si, že jsme se na to připravili, že to zvládáme dobře a že divák to nemohl poznat.

Jste autorkou projektu Bioprodukt, který bude mít na festivalu premiéru. Mohla byste ho blíže představit?
Téma představuje dvě linie, které se ve mně rodily. První je, že během velmi intimního sblížení se souborem na zájezdech, jsem začala vnímat tanečníky více jako osobnosti a méně jako sborový soubor nebo skupinu. Takže první vzniklo přání, pracovat s nimi jako se sólovými tanečníky. Ale jako ředitelka divadla jsem viděla, že nemůžu udělat sólo pro jednoho a ostatní nebudou dělat nic. Tak ve mně v podstatě začal krystalizovat projekt, který by byl strukturovaný jako jednotlivá sóla tanečníků. A toho jsem se snažila držet, i když mě to často svádělo udělat to jinak. Rozhodla jsem se, že každý bude mít své osamocené sólo, v kterém se v daném momentě pokusí co nejpřesvědčivěji zaujmout. To byla prvotní idea, která mi na začátek stačila.
Potom jsem přiřazovala k tanečníkům, tak jak jsem je znala, nějaké emoce a barvy. A s tím jsme pak pracovali. Sóla jsou improvizovaná a některá mají strukturu. Jen jsem se snažila, aby tanečníci dbali na to, jakou emoci mají v projevu a dále na princip, aby se zaměřili na tancování právě v tom momentě. Aby neřešili, jak bude jejich pohyb vypadat za chvíli nebo co před chvílí udělali, ale aby stále byli v přítomnosti.
Během tvorby se k jednotlivým sólům přidaly velmi miniaturní zvláštní mezivstupy, které vznikly z toho, že jsem začala vnímat, že se mezi sedm sól přeci jenom žádá nějaký nádech. Tyto etudy nebo vsuvky nazýváme žongléři nebo cirkusáci. Dávají divákovi možnost oddychnout a pak jdeme na další atak tanečníka.
A poslední prvek, který se přidal, byl ten, že když jsem přemýšlela nad emocí, barvou, tak se mi někdy u tanečníků, především žen, vybavilo nějaké ovoce nebo zelenina. Na té se to potom ustálilo. Jednou to byla vůně, jednou chuť. Nakonec se z těchto zelenin staly žonglérské atributy.
Nakonec nám všechno začalo hezky zapadat do sebe a pointou, proč Bioprodukt, je základní myšlenka, která mě pronásledovala, když jsem se dívala na tanečníky a chtěla s nimi pracovat sólově, že nejčistším a pro nás nejdokonalejším bioproduktem je lidské tělo.             

Chtěla byste k festivalu ještě něco podotknout nebo vzkázat?
Po včerejší debatě jsem si znovu uvědomila, co je pro mě na současném umění tak fascinující. Je to právě ta jeho část, která je taková, řekla bych, výpovědní nebo hledající. Něco, co možná nedokážeme tak pevně uchopit nebo pochopit rozumem nebo vždy vysvětlit. Nemyslím teď narážky, které bývají na intelektuální umění a na to, že se nemyslí na diváka. Třeba já osobně na lidi při své tvorbě vždy myslím a přesto nejsem vyznavačem toho, že je třeba všemu rozumět. Myslím si, že současné umění je takovým otvíračem vnitra a samozřejmě se může stát, že někdo nechce, aby se mu tam sahalo a to je jeho právo. Ale já spíše upřednostňuji věci, které mě pohnou a nosím je v sobě déle. Obrazy a zážitky se mi znovu a znovu vynořují a potřebuji si je zodpovědět a rozlousknout. Ne, že si jdu oddychnout a nemusím být ničím dotknutá. A vím, že po tom touží mnoho diváků. Za celou tvorbu se setkávám s argumentem: „Ale my si jdeme do divadla oddychnout.“ Myslím si, že i taková tvorba je a neodsuzuji ji. Ale právě současné umění je, myslím si, o něčem jiném. A opravdu má být provokativní. Má mít mnoho škál, mnoho kanálků, po kterých se rozvíjí. Jako struny na nástroji, které vyluzují různé vibrace, různé tóny, tak takové je současné umění. A potom už je na každém, k čemu se přikloní nebo co ho přitáhne.

Jana Bitterová                                            16. října 2009

V pátek rozšířila festivalovou paletu projekce filmů s taneční tématikou. Nejprve mohli diváci shlédnout WITHIN 07 Milana Tomášika (choreografie) a Niny Evy Lampič (režie). Devatenáctiminutový film pracoval s kamerovými efekty (otáčení) a také se zrychlením záznamu. Byla využita možnost zachytit tanec na několika místech, takže se odehrával v lese i v městském prostředí. Pohrával si s formacemi tanečníků a možnostmi jejich přeskupení. Celý film nemálo dotvářela hudba Roka Doltara, s kterou byl pohyb velmi dobře zkoordinován.

Druhý snímek nesl název Svatenie jari v Limericku. Diváci se s ním setkávali vlastně během celého festivalu, neboť ve foyer divadla se nacházela výstava leptů vzniklých současně s filmem. Autorku Katarínu Mojžišovou inspirovala hudba Igora Stravinského a libreto k baletu Svěcení jara popisující rituál obětování mladé dívky bohům jara. V roce 2007 se rozhodla posvětit jaro a to velmi svérázným způsobem. Místem k vykonání rituálu se stalo obchodní centrum v Limericku v Irsku. Jako oběti zvolila dvě dvanáctileté dívky. Z původního libreta zachovala postavu Šamana, kterého ztvárnil bubeník Pascal Holper a autorka představovala zprostředkovatelku rituálu. Výsledný tvar byl doprovázen hudbou Igora Stravinského, která se na konci se prolínala s bicími Pascala Holpera. Vzniklý experiment v sobě měl až překvapivou působivost.

Trojici filmů doplnil Stratený čas? v choreografii a interpretaci Jána Gonščáka. Cílem díla bylo zachytit a umělecky ztvárnit atmosféru let 1968 až 1989. Prostředníkem jejího ztvárnění bylo tělo tanečníka, které kamera velmi působivým způsobem zabírala. Za doprovodu hudební koláže se na plátně prolínala choreografie s dobovými záběry. Tento velmi citlivý umělecký film tak uzavřel první část pátečního večera, která zajímavým způsobem upozornila na nemalé možnosti současného tance.  

Příležitost zúčastnit se festivalu si nenechalo ujít ani bratislavské Alternatívne divadlo ElleDanse.  Již minulý rok zde vystoupilo s představením Canto Hondo - hlboká pieseň o nej… a letos přijelo s dílem Jablko, které na něj alespoň podle programu mělo tématicky volně navazovat. Leitmotivem skutečně zůstaly vztahy mezi mužem a ženou. Na rozdíl od prvního představení, kde se prolínal život současné a minulé generace, se zde však odehrával starodávný příběh antických bájí. Autorka Šárka Ondřišková ho navíc rozvíjela po lince asociací mnohem dalekosáhleji.
Po předehře zápasů mezi muži a ženami představila obě pohlaví ve stereotypních polohách, do kterých je euroamerická kultura často staví. Ženy, afektované dámičky, přetvářející se podle potřeby a muži machrující siláci. Respektive v druhém případě se od začátku více rýsovaly charaktery postav, takže dva muži představovali drsňáky a třetí z nich byl spíše vyděděncem a také jejich provokatérem. Nad vším povznesen sledoval dění Csongor Kassai v roli samotného Boha. Právě on oslovil muže jmény Odysseus, Achilles a Paris (ten odlišný z nich) a téma bylo jasné. Následná mozaika scén skládala příběh o Parisovi a jablku darovaném Afroditě.
A mozaika to byla dost pestrá. Bůh se například v průběhu volby nejkrásnější z bohyň proměnil do role moderátora a parodizoval afektovanost televizních show či se objevil s notebookem a ovládal postavy jako figurky videohry.
Výraznou roli hrála scénografie, která sestávala z originálně využívaných velkých stolů. Nesmíme opomenout motiv jablka, který provázel celé představení. Množství jablek na scéně vytvářelo po výtvarné stránce krásné obrazy.
Podle názoru jedné z divaček mělo představení až muzikálový charakter. V jistém smyslu s ní souhlasím, především když ho porovnám s ostatními produkcemi uvedenými na festivalu. Ale musím uvést některá upřesnění. Objevovalo se zde poměrně dost afektovanosti, avšak vždy s jasným podtextem toho, že není tím podstatným a že je naopak  upozorněním právě na afektovanost samotnou. Vystřídalo se zde množství scén, ale nepůsobily přespříliš popisně. Byl dán prostor i symbolům a různým interpretacím.
V pohybové složce není tomuto tanečnímu divadlu co vytknout. Pohyb odpovídal dané  situaci i charakteru postav. Interpreti s přehledem zvládali tanec s náhlými změnami v převážně rychlém tempu. Nejvýrazněji upoutali tanečníci, kterým byl dán největší prostor, tedy Stanislava Vlčeková v roli Afrodity a Tomáš Nepšinský jako Paris. Celkově Jablko znamená vydařené a divácky velmi přístupné představení.

Autor: Jana Bitterová