Sněhová královna se severským nádechem

Sněhová královna se severským nádechem

Autor Barbora Truksová

V baletu se k opulentní inscenaci britského choreografa Michaela Cordera, kterou nabízí pražské Národní divadlo, přidalo počátkem prosince také o poznání skromnější uvedení v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Na rozdíl od pražské inscenace, kde je děj v návaznosti na použitou hudbu z Kamenného kvítku Sergeje Prokofjeva přesunut do prostředí ruského venkova, choreografka a režisérka Marika Hanousková zůstala místem věrná Andersenově předloze. Spolu se scénografem a kostýmním výtvarníkem Alešem Valáškem vytvořili iluzi severského městečka 19. století. Škoda, že s vkusným a koncepčním pojetím autorů ústecké Sněhové královny neladí grafický návrh plakátu, který působí kýčovitým dojmem.

Úvodní scéna, dětské radovánky v zasněžené krajině, je rozehrávána dětskými představiteli Kaje a Gerdy (a jejího tatínka) a předznamenává budoucí vztah těchto postav. Jednoduchá choreografie je jim přizpůsobena a přes výraznou nervozitu dětí působí milým dojmem. Každodenní život se ukazuje i v další scéně, oslavě narozenin Gerdy, kterou Kaj obdarovává vyřezaným srdcem. Civilnímu dojmu napomáhají i kostýmy – barevné šaty s dlouhými rukávy u dívek i svetry u mužů jsou zdobeny typickým norským vzorem, domečky na jevišti připomínají prosté plaňkové domky, tolik signifikantní pro skandinávské stráně.

Ve scéně setkání Kaje se Sněhovou královnou a její družinou se tvůrci oprošťují od zásadního motivu této pohádky. Kaj není zasažen střepem z rozbitého zrcadla do srdce a do oka, ale jeho srdce zamrzne po doteku královny. Emmeline Jansen v této roli nepůsobí jako nadpozemská, zlá a chladná panovnice, ale jako predátorka, která si vezme cokoli, po čem zatouží. Chlad je tak více patrný z kostýmního řešení – modrobílé kostýmy královny i její družiny pošité třpytivými aplikacemi doplňuje výrazné líčení; ledové krystaly na hlavách družiny i podivuhodná bílá paruka mohou evokovat jak nadýchaný prašan, tak visící dredy i sněhové jazyky.

Druhé jednání se zaměřuje zejména na Gerdino (v roli přesvědčivá Annamaria Voltolini) putování za záchranou Kaje skrze roční období. Pro každou dobu je typické nejen odlišné scénické ztvárnění, ale také specifický taneční styl. Z jedné z trhovkyň se stává Královna jara, která se svou družinou růží a velice efektním tancem s vějíři přináší Gerdě rozveselení a radost.

Léto ve vyprahlé pustině s holým stromem je uvozeno postavou Havrana (Jean-Michel Reuter), jehož pohyby byly inspirovány skutečným chováním ptáků a který se stává spolupoutníkem dívky při hledání. Veselý tanec slunečnic se po intermezzu setkání Gerdy a Kaje ve snu promění v energický, rytmicky přesný tanec podzimu, plný podupávání a tleskání. Setkání postav v zemi Sněhové královny je poněkud problematičtější část. Róbert Király je jako Kaj drobet herecky toporný, uvěřitelnosti nepomohlo ani jeho krapet zkratkovité vysvobození, když dřevěné srdce daruje nakonec královně. Ta je více než cokoli jiného svůdná, avšak její motivace k snadnému propuštění zůstává záhadou.

Choreografka Marika Hanousková zúročila své zkušenosti z Liberce, kde působí nejen jako tanečnice, ale několikrát se s úspěchem představila také v pozici choreografky. Podobně jako její tamní umělecká šéfka Alena Pešková, Hanousková vycházela z klasické baletní techniky, avšak ve svěží, zjednodušené podobě, která tanečníkům umožňuje zaměřit se spíše na přesné provedení než bojovat s náročnou technikou. Vkusná a střídmá Sněhová královna je tak i díky vhodně zvolené stopáži příjemnou rodinnou inscenací.

Psáno z premiéry 2. prosince 2016, Severočeské divadlo.    

Sněhová královna
Režie, choreografie a libreto: Marika Hanousková
Hudba: Petr Čermák a Miloš Vondráček
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Premiéra: 2. prosince 2016