Same Same – Další várka humoru na Tanci Praha
Petru Tejnorovou znají diváci tanečních inscenací jako režisérku, například velmi úspěšné produkce souboru VerTeDance Pojďme na tanec!. Nyní se však ocitla na jevišti právě s členkou tohoto souboru Terezou Ondrovou a pod choreografickým vedením Karine Ponties. Premiéra projektu Same Same se odehrála v rámci festivalu Tanec Praha. Absurdní humor jejich společné sondy do života dvou úřednic je přiznaný. Inscenace „zobrazuje dvě ženy kdesi mezi vyhořením a vyčerpáním, které ztrácejí směr a objevují svou zvířecí divokost,“ jak říká sama autorka, a jako inspirační zdroj umělkyně přiznávají kouzlo němé grotesky, odkaz herce kamenné tváře Bustera Keatona.
Mohly by to být třeba dvě recepční hlídající pobočku velké korporátní firmy, v naškrobených košilích, přiléhavých kostýmcích a střevíčcích s podpatky, výrazných brýlích, upjatost sama. Ačkoli… už v úvodní scéně, kdy se Petra Tejnorová pouští do funky tanečních kreací se sluchátky od MP3 přehrávače v uších, tušíme, že pod uniformou dřímá nezkrotné jádro. Počáteční přetahování o místo za pultíkem nenaznačuje, kam se rozvine fyzická akce, zprvu to vypadá, že půjde o hru s mimikou, o pohledy a gesta, scénku blížící se spíš pantomimě než fyzickému divadlu. Interpretky však diváka brzy vyvedou z omylu.
Série absurdních scén, v níž vyplouvá na povrch soutěživost, temné i jemné stránky povahy, touha po uvolnění i dětinská radost z objevování, pohltí diváka postupně několika úrovněmi humoru. Je to analogie činností či situací, které jsou pro mnohé součástí běžného pracovního života: přestávka na jídlo, fit break, mnohé rutiny trpěné s nechutí, nad jejichž obrazem se publikum rádo zasměje. Některé momenty, nehody typu rozbité židle, která se nedá snadno složit, evokují skutečně gagy němé grotesky (což je druh komiky, který nemusí být jistě každému po chuti, ale soudě podle výbuchů smíchu v publiku, obecenstvo na ni naladěno bylo). Vedle situační komiky nezapadne ani pohybová nadsázka a jiskřivá neverbální komunikace mezi ženami, stačí pouhý pohled, nervózní ohlédnutí a skutečně je jasno beze slov. V nesourodé dvojici rivalek má Ondrová navrch – je rychlejší, mrštnější, autoritativní. Provokuje, iniciuje, nastoluje tempo a Tejnorová běží, dohání, usiluje o to, aby své kolegyni ve všem stačila a získala rovnoprávné místo. 
Ve vysokých střevíčcích dokážou obě performerky běhat kolem scény jako střely, cvičit na kancelářském vybavení, tančit v podivných kreacích přízemní akrobacie, zápasit spolu s končetinami vzájemně propletenými, jako kdyby byly jedno tělo přelévající společně svou hmotu z místa na místo. Motivy pro společnou práci nečerpaly performerky jen z pracovního prostředí, ale neodolaly použít i narážku na módní přehlídku (což je ovšem už dost otřepaný motiv). Výjevy jsou tak absurdní, že divákovi možná nedochází jejich složitost a fyzická zdatnost performerek, jejich souhra a partnerská spolupráce. Podle modřin od jehel podpatků je zřejmé, že byla během zkoušení také tvrdě vykoupena. Obě rovněž dostaly možnost vložit do choreografie svou osobní pohybovou charakteristiku. Tereza Ondrová má ve svém výstupu několik ryze tanečních momentů, režisérka a choreografka ale zvolila takový jazyk fyzického živelného divadla, že nehrozí, aby jedna interpretka zastínila druhou.
Scéna evokuje černobílý film, bílý baletizol s černými pruhy, černobílý pultík měnící se příhodnou manipulací ve schodiště či překážky v dětské hře, to vše nás vtahuje do té staré estetiky. Jen v light designu se uplatňuje barva, záblesky světla spolu se zvukovým signálem ukončují jednotlivé sekvence jako varovná stopka – konec hloupostí a zpátky do práce! Hudba je použita jen v některých částech, nevtíravá, elektronická, daleko víc utkví v paměti, když se ženy pohybují v tichu nebo své výkony podporují hlasem, ale téměř nikdy slovy nebo výkřiky, spíš mimoděčnými steny, výdechy, neartikulovaným dodáváním si odvahy. To jen podtrhuje tělesnou přítomnost jejich vztahů, jejich prožívání.
Málokdy se člověku stane, že z divadelního sálu vychází sice lehce zmaten (to by bylo spíš podivné, kdyby nebyl), ale s odlehčeným úsměvem na rtech a s pocitem uvolnění. Pohled na cizí pošetilost je terapeutický, pomáhá i nám nebrat se tak úplně vážně a dovolovat si vpustit do života trochu té absurdity. Nuda je zabiják i té nejsmysluplnější práce.
Psáno z premiéry 11. června 2018, divadlo Ponec.
Same Same
Koncept a choreografie: Karine Ponties
Světelný design a dramaturgie: Guillaume Toussaint Fromentin
Světla: Zuzana Režná
Produkce: Linda Průšová
Producent: danceWATCH / Karolína Hejnová, Dame de Pic / Rachel Goldenberg
Koproducenti: TANEC PRAHA festival, Le 140
Premiéra: 11. 6. 2018
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace