Poslední večeře – Dekkadancers druhé generace baví i zrají

Poslední večeře (DEKKADANCERS). Foto: Michal Hančovský

Autor Barbora Truksová

Po kombinovaných večerech kratších choreografií se Dekkadancers rozhodli k novému velkému kroku – celovečerní Poslední večeři. Na groteskní hříčku poměrně odvážné rozhodnutí – a ve výsledku velice úspěšné. Dekkadancers totiž mají vedle humoru ještě jednu silnou zbraň a tou je talent, který se neomezuje pouze na tanec a choreografii, ale tanečníky můžete spatřit i v rolích vypravěčů a hudebníků. Pozitivním přínosem je také přítomnost režiséra a dramaturga v jedné osobě Štěpána Benyovszkého, který dokázal pevně udržet dějovou i stylovou jednotnost.

Poslední večeře je parodií na mafiánské prostředí i tradované stereotypy o jednotlivých národech, místy s nadstavbou v podobně nenápadných zmínek o reálných událostech a inspirací v populární kultuře. Co se stane, když se ve francouzské restauraci, vedené jedinými přeživšími vraždícího běsnění, setká italská magie s tou ruskou, zatímco jim je v patách Interpol? To není těžké odhadnout. Jedna strana touží po pomstě, druhá po penězích, třetí po cti a čtvrtá po spravedlnosti. Ústřední motiv Poslední večeře, k němuž se děj neustále vrací, by reálně trval jen pár minut. Dekkadancers ale pracují se vzpomínkami a retrospektivou.

Každá z postav zde vypráví svůj příběh, často i za pomoci mluveného slova. Vyniká Alina Nanu jako Nina Alinu Sadistov, bývalá primabalerína, která neváhala zbavovat se svých konkurentů všemi prostředky. Kombinace skvělé taneční techniky a úsporného herectví je pro hvězdu Národního divadla velkou devízou. Nanu je ve svém projevu naprosto excelentní, nebojí se sejmout masku krásky, je zcela přirozená, prostá jakéhokoliv přehrávání a „baletních manýrů“. Momenty, které by mohly hraničit s trapností či vulgaritou, díky tomu zůstávají hravé a zábavné. Její partner Alexej Sadirov, rovněž autor hudebního doprovodu, vyniká zejména ve scéně gradující ruské pitky plné charakteristických ruských tanečních motivů. Jejich protivník Štěpán Pechar jako Stefano Peccari využívá svého nonšalantního projevu, přirozené komediálnosti a improvizačního talentu.

Hlubší polohu ukáže Ondřej Vinklát coby ztracený dvojitý agent. Pro inscenaci je hnacím motorem, v pozadí hraje na klávesy, zpívá, představí se i jako beatboxer. Pouze jeho pasáž překračuje moment „pouhého“ humoru a jeho Andrea Vincolati není jen šablonovitou postavou. Použití pružných lan ve scéně, kdy je jako jeden z gangsterů veden svým bossem jako v psím spřežení, je vizuálně působivé, avšak pro své načasování vyznívá poněkud do ztracena.

Svůj univerzální talent dokazují pracovníci Interpolu. Kristína Kornová je nejen skvělou tanečnicí, ale také výbornou zpěvačkou, Matěj Šust zase ukazuje své stepařské umění. Na začátku mají dostatek prostoru zejména kuchařští sourozenci v podání Morgane Lanoue a Mathiase Deneuxe, jejichž výstupy využívají zejména pantomimických prvků. Pozadu ale nezůstávají ani tanečníci v menších rolích. Ruský synek Sojka Alexejevič Sadistov (Adam Sojka) střílí na vše, co se kolem hne, Ivana Mikešová jako překladatelka využívá svého komediálního zjevu i talentu, Marek Svobodník a Tomáš Kopecký vedle hudebního doprovodu nahrávají (podobně jako Tereza Kučerová) ostatním v jejich výstupech.

Choreograficky se Poslední večeře nijak nevymyká tomu, v čem tanečníky potkáváme na jevišti Národního divadla. Mnohdy lze poznat práci s dynamikou a přechody mezi tanečními technikami Petra Zusky, lomení pažemi typické pro Libora Vaculíka, anebo práci s rekvizitou, jak tomu bývalo u Dekkadancers od počátku zvykem. Specifičnost pohybového rejstříku se výrazně profiluje pouze v sólech Štěpána Pechara (jeho autentičnost lze vysledovat i při jeho improvizacích před začátkem Naharinova decadance).

Současní Dekkadancers jsou zatím nejjistější v humorně ironických pasážích, přechodům k vážnějšímu tónu chybí ideální načasování a správná stopáž. Duo Konvalinka/Rychetský dokázalo s lehkostí balancovat na hranách vážného a parodického, křehkého a násilného, což choreografiím v zábavném hávu dodávalo i mnohdy drsná sdělení – tuto schopnost si tým Svobodník/Vinklát/Pechar prozatím neosvojil. Poslední večeře je však postavena především na chytrém a dobře vypointovaném humoru, který se daří beze zbytku přenášet mezi diváky. Dekkadancers druhé generace baví, pracují na sobě a neváhají se obklopovat schopným týmem. Na jejich další tvorbu se tak nelze netěšit.

Psáno z premiéry dne 16. září 2017, Jatka78.  

Poslední večeře

Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký
Choreografie: Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník
Hudba: Alex Sadirov aka Dj Alegs
Zvuk: Petr Janeček
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Karlos Šimek 16. září 2017