Odtržení – Pohybová sonda do nemoci dnešní generace

Foto: Marek Volf

Autor Lucie Hayashi

Jedná se nejčastěji o problém mladých mezi dvacátým a třicátým rokem života, v období, kdy jedinec pociťuje, že je na něj vyvíjen určitý společenský nátlak, očekávání, přijetí odpovědnosti a samostatnosti. Z rozličných důvodů se začne stranit komunikace a uzavře se před okolním světem – nejčastěji v jedné místnosti s počítačem připojeným na internet. Dnešní generace je první, které technický pokrok a současné nastavení společnosti tento způsob života výjimečně umožňují, stále více lidí proto takto hledá řešení pro své strachy, bolesti, úzkosti, paranoie, deprese, deziluze, fetiše, pocit méněcennosti či jen dočasné snížení sebedůvěry. Zajímavým faktem je, že hikikomori není poruchou osobnosti jako takovou, ale pouze dočasným stavem, který může trvat od několika měsíců po desítky let.

Viliam Dočolomanský si pro svou novou produkci s příznačným názvem Odtržení dobře vybral téma, které je ožehavým tématem i stále velkou neznámou v rukou sociologů i psychologů, o níž je nutné nejen mluvit, ale o to více hrát a tančit. Stav hikikomori je těžké popsat slovy, jedinci často trpí psychosomatickou přecitlivělostí, poruchami zažívání, motoriky, sebeovládání. Nedokážou vysvětlit své činy, neumí sami sebe překonat. Tupě čekají na zázrak, vysvobození ze zakletí, do něhož se sami uvrhli, na něž ale často nikdo z jejich blízkých nezná návod. Příchozí diváky uvítá živá expozice sedmi dívčích asijských těl za skly vitrín nebo na sedadlech automobilu (která byla dlouhodobou součástí výstavy Skvělý nový svět). V šedých mikinách s kapucí a spodním prádle leží v bezvládných pózách jako oběti kriminálního činu. Mrtvé krásky nutí k zamyšlení a navozují syrovou atmosféru večera, která je jedním velkým vykřičníkem. Autoritativní uvaděčky naženou diváky do sálu, kde se dozvíme, co mu předcházelo. 

Hrdinkou příběhu je asijská dívka (Minh Hieu Nguyen) a židle, k níž je magneticky přitahována. Z jejího výrazu můžeme vyčíst bezmoc, ke které dospěla, čekání na konec či zázrak. Čtyři české tanečnice (Hana Varadzinová, Eliška Vavříková, Anna Gromanová, Monika Částková) zobrazují vnější svět, který zahnal Minh do kouta. Tlak společnosti na dokonalost, efektivitu, soběstačnost i asertivitu jedince, její pravidla, emoce a vztahy, kterým nechce nebo nedokáže porozumět. Svět, který jí dokazuje, že musí být chtě nechtě jeho součástí, ona si to však nechce přiznat a po každém marném pokusu se s ním sblížit utíká ještě hlouběji do své temnoty.

Strohé, minimalistické, fyzicky apelující pohyby, expresivní výraz, úderné použití slova i písně, autentický zvukový doprovod, maximální nasazení interpretů – vše, co už u Farmy v jeskyni bereme jako samozřejmou značku, zde ožívá v novém kabátu, využito do maxima, aby obecenstvo nenechalo vydechnout. Scénografie si vystačuje většinu času s výmluvným využitím židlí, náhlý pád sekretářky do řady PET lahví je skvělým oživením, stejně jako záběry z pohyblivé kamery evokující pohledy, před kterými dívka nedokáže uniknout. Trochu polopatické cedulky, které si tanečnice připevňují na čelo, aby divák pochopil, koho znázorňují, možná nebyly úplně nutné, nicméně inscenace má spád, jasnou dramaturgickou linku, srozumitelný obsah, skvělé performery i zvukovou kulisu (Petr Uvira).

Využití vietnamských děvčat z důvodu nejen kontrastního, ale také estetického, připomínající pro nás zdánlivě vzdálený svět japonské mládeže, se ukázal jako vysoce funkční. Ve věrohodné Minh Hieu Nguyen se tak snoubí křehkost mladičké dívky s únavou zralé ženy, její krátký sestřih a tvář bez make-upu navíc potlačují genderovost. Nabízí se otázka, proč si vlastně Dočolomanský vybral samé ženy, když hikikomori postihuje častěji muže. Ženská sestava nicméně působí kompaktně a jednotnou linku „neruší“ jakékoli sexuální podtexty. Dočolomanský uzavírá příběh představou, co se může stát, pokud člověka trpícího hikikomori z jeho reality vytrhneme násilím – a necháme jej například řídit auto na rodinném výletě…

Psáno z pražské premiéry 23. ledna 2016, Centrum současného umění DOX, Praha.

Odtržení

Koncept: Viliam Dočolomanský a Lucia Škandíková
Režie a choreografie: Viliam Dočolomanský
Hudba: Viliam Dočolomanský, Jan Burian a Petr Uvira
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
Video: Erik Bartoš
Světelný design: Pavel Kotlík