Čtvrtý den bratislavského festivalu byl posledním čistě slovenským a zárověň prvním ze série projektu V4 in motion. Tento projekt, vzniklý za podpory nadace Visegrad fund, si vzal za cíl představit současný tanec Slovenska, České republiky, Polska a Maďarska, tedy zemí, které mají za posledních 20 let podobný vývoj a výchozí situaci. Během čtyř dní se každý den představí jedna země nejen vystoupením vybraných umělců, ale také tanečním workshopem (který probíhá vždy na VŠMU) a diskuzí o stavu současného tance v té které zemi.
Jako reprezentant Slovenska v rámci tohoto projektu bylo vybráno uskupení Debris Company se svým novým představením Mono. Autorem konceptu, hudby i režie je Jozef Vlk, choreografie se chopil Peter Jaško (člen známého belgicko-slovenského souboru Les SlovaKs) spolu se Stanislavou Vlčekovou. Tato inscenace získala nominace Divadelních ocenění roku 2010/2011 DOSKY v kategorii inscenace roku a hudba.
Mono je představení o současné společnosti a o lidech, co v ní žijí. Je to společnost, jak známo, velice individualistická a její obyvatelé jsou sice její součástí, ovšem každý jen sám za sebe. Žijí vedle sebe mnohdy jako naprostí cizinci. Stejně tak spolu koexistují na jevišti tanečníci v této inscenaci. Na jevišti mají své „domečky“ (znározněné pomocí jednoduché konstrukce z bílých lišt, která ohraničuje prostor jeviště a v jejíchž výklencích „bydlí“ tanečníci) hned vedle sebe, ale málokdy se potkají. Mohou přijít vzájemně do kontaktu, tento kontakt ovšem zůstane velice povrchní, žádná jiná bytost totiž nedovede přebít důležitost jejich vlastního já. Jednotlivé postavy jsou karikaturami až patologických charakterů. Jsou zahleděni sami do sebe, do své krásy, do svého světa. Chtějí na sebe strhnout veškerou pozornost, potřebují okamžitě uspokojit všechny své touhy a nezdráhají se k tomu zneužít druhé. I jejich pohyby jsou karikaturami jejich povah, připomínají spíše figuríny z výloh obchodů či modely z módních časopisů. Tři muži a dvě ženy mají každý svůj fetiš. První žena prahne po uspokojení (či možná jen po chvilkové blízkosti) a je ochotna kvůli němu podstoupit i ponížení, druhá je naopak příliš hrdá a touží po bezmezném obdivu. Muži zase potřebují mít věci ve své moci. Jeden chce pouze vlastnit krásnou věc (má fetišistickou zálibu v botách na podpadku), další ovládá druhé lidi – i když ne u všech se mu to podaří. Třetí muž vůbec nevyleze ze své „kóje“, kde se schovává za obrazovkou počítače a pro svou plachost není schopen reálného kontaktu s ostatními. Příběhy těchto lidí jsou vyjádřeny velmi expresivní formou fyzického divadla, která zapojuje tanec i mluvené slovo. Dechberoucí je především originální, náročná a k tématu přiléhavá partneřina, výjimeční tanečníci jsou v Debris Company samozřejmostí. Poněkud křehká kulisa, která ohraničuje prostor scény, je také funkční: její pomocí tanečníci totiž vyjadřují svůj postoj k okolí a na závěr obrácením svých „kójí“ dovnitř naznačí krok směrem k ostatním, přestože každý zůstane zatím schoulen ve svém rohu. Kostýmy, hudba i světla citlivě a nekontrastně dokreslují atmosféru, a především působivá hudba upoutá diváka.
Na Debris Company a jejich inscenaci Mono se můžeme těšit již 12. října v divadle Ponec, kde se představí v rámci festivalu Hybaj ho!
Koncept, režie, hudba: Jozef Vlk Choreografie: Peter Jaško, Stanislava Vlčeková Dramatugie: Martina Vannayová Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Eva Rácová Světelný design: Jozef Vlk Realizace hudby: Jozef Lupták, Peter Krajniak, Peter Šesták, Jozef Vlk Účinkují: Martina Lacová, Emil Píš, Martin Piterka, Daniel Raček, Stanislava Vlčeková
Psáno z přestavení 2. října 2011 v bratislavském T&D Dome elledanse.
Jako reprezentant Slovenska v rámci tohoto projektu bylo vybráno uskupení Debris Company se svým novým představením Mono. Autorem konceptu, hudby i režie je Jozef Vlk, choreografie se chopil Peter Jaško (člen známého belgicko-slovenského souboru Les SlovaKs) spolu se Stanislavou Vlčekovou. Tato inscenace získala nominace Divadelních ocenění roku 2010/2011 DOSKY v kategorii inscenace roku a hudba.
Mono je představení o současné společnosti a o lidech, co v ní žijí. Je to společnost, jak známo, velice individualistická a její obyvatelé jsou sice její součástí, ovšem každý jen sám za sebe. Žijí vedle sebe mnohdy jako naprostí cizinci. Stejně tak spolu koexistují na jevišti tanečníci v této inscenaci. Na jevišti mají své „domečky“ (znározněné pomocí jednoduché konstrukce z bílých lišt, která ohraničuje prostor jeviště a v jejíchž výklencích „bydlí“ tanečníci) hned vedle sebe, ale málokdy se potkají. Mohou přijít vzájemně do kontaktu, tento kontakt ovšem zůstane velice povrchní, žádná jiná bytost totiž nedovede přebít důležitost jejich vlastního já.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace