Premiéra klaunsko-mimického představení Angel-y Vandy Hybnerové a Lucie Kašiarové se konala už během festivalu 4 + 4 dny v pohybu na podzim minulého roku. Dnes se však hraje podstatně proměněná verze – jednak proto, že úlohu zraněné Lucie Kašiarové převzala Tereza Ondrová a navíc původní pohybový dialog herečky a tanečnice je dramaturgicky dotažen. Nový závěr je dále rozšířen o statické vystoupení Lucie Kašiarové, která svou jevištní existencí stvrzuje myšlenkovou pointu hry. Režie nastudování je společným dílem interpretek. Velmi prostá výprava Michala Kábele a Hynka Dřízhala pracuje jen s rekvizitami – pojízdnými dveřmi, žebříkem, popelnicemi a drobnými artefakty, jako jsou pískací hračky, meč, luk se šípy. Její strohost vyvažují oslňující, výtvarně efektní kostýmy, jejichž vizuální účin doplňuje mimořádně kreativní klaunské líčení. Angel-y je čistě vizuální pohybová záležitost, jejíž poetika osciluje žánrově mezi pohybovou poezií a absurdní hrou. Pro využití jemných klaunských prostředků bychom ji mohli rovněž charakterizovat jako poetickou klaunerii, silně prosycenou existenciálním myšlením.
Na jevišti se objeví dva zvláštní černí opeřenci s tváří jemně poprášenou bílou barvou a výrazným, také černým, ale jen náznakovým klaunským líčením. Jsou oblečeni ve fráčcích, které přecházejí v nohavice a obrovské černé boty, na zádech mají věrohodně vypracovaná křídla, s nimiž mohou různě pohybovat. Vzhled – něco mezi Goyovými přízraky, zjeveními z byzantských fresek a postavami moderní sci-fi.
Je ráno, kokrhání probouzí jednoho z nich, následuje chvilka ranní ospalosti a buzení, a už je slyšet hudební motiv: hlas shůry povolávající anděly do služby u nebeské brány. Jeden z andělů vlastní meč, druhý luk se šípy. Stojí na popelnicích a vítají pomyslné návštěvníky. Ale je to vůbec nebeská brána? A jsou to vůbec andělé? Lítací dveře v pojízdném, kovovém rámu jsou jen průchozí a nikam nevedou. Kromě toho nikdo další nepřichází – a to, i když se hlas shůry ozývá znovu a znovu. Andělé, zprvu nadšeně vykonávající své poslání, upadají postupně do deprese. Čas si krátí drobnými legráckami, nuda je ale donutí opustit službu; rozhodnou se pro vlastní existenci. Ta jim přináší několik poetických i dramatických scén: na popelnicích závodním tempem nabírají výšku, kochají se nádherou letu, přistávají. Mají ale i své touhy a ideály. Z výšky sestavených popelnic pozorují svět, ale poletující něha bílých peříček jim opakovaně propadá mezi prsty; následuje i chvíle zranění a oživování kapkami světla, nakonec zase hra: střelba lukem a šípy, která se mění ze zábavy ve smrtelný zásah; poraněný anděl je zbaven křídel a umírá, druhý nezvládá pocit provinění. Provazová smyčka v jeho rukou však nedosáhne na místo, kde by se pevně uchytila, mění se v laso a překvapivě přitáhne další oběť.
Dramaturgicky dobře promyšlený dialog Vandy Hybnerové a Terezy Ondrové je od počátku sledem půvabně groteskních scén, v nichž obě interpretky uplatňují svou pohybovou vynalézavost, osobní půvab i vtip. Vypracovaly si také odlišné typy postav, které se chováním i fyzickým vzhledem od sebe dost liší: sladký ženský zjev jako by Vandu Hybnerovou nutil, aby si trošku pochroumala tvář grimasou, jednání ozdobila drobnými pošetilostmi a rozevlátějšími pohyby celého těla. Herečka proslulá svými kvalitami v činohře i svými výkony v řadě představení mimického divadla je zde na první pohled o malinko aktivnější než její partnerka, třebaže obě hrají některé pasáže takřka synchronně. Vedle suverénně zvládnutých pohybových akcí pracuje Vanda Hybnerová hodně s mimikou, ať už groteskní a klaunskou, přičemž svou komiku nechává sklouznout až v záznam psychologického otřesu, či tragického zděšení v závěru hry. Vysoká štíhlá Tereza Ondrová jako by se trošku inspirovala intelektuálním vtipem Šaška Boleslava Polívky, dlouhý elegantní pohyb jejích končetin nevyžaduje příliš mnoho gest, stačí nesmírně plastické ruce a jemný ironický posměšek ve tváři, aby diváci byli srozuměni s obsahem hry. Zejména ve chvíli smrtelného zasažení šípem a následného umírání svého černého anděla prokázala nečekaně mimořádný dramatický talent, který měl – na rozdíl od jejích starších (rovněž půvabných) humorných výstupů – v rozehrání do mimiky celého těla opravdový tragický účin.
Na pohled pohádkově komický syžet představení Angel-y se tak díky oběma inteligentním herečkám-tanečnicím proměnil v absurdní grotesku lidské existence. Ale radost z nápaditého habitu inscenace, vtip, s jakým převrací různé výtvarné a literární motivy do nových poetických významů, a energie, kterou vkládají do vypracování svých výkonů, zaručují představení vřelý divácký ohlas.
Představení Angel-y se řadí bezesporu do linie několika mimických děl, jež v poslední době rehabilitují smysl a kvality mimického divadla. V této souvislosti patří dík i členům vedení Studia Alta – a zvláště Lucii Kašiarové –, kteří osvědčili i tentokrát uměleckou toleranci a schopnost akceptovat široké spektrum tvůrčích výbojů.
Psáno z reprízy 21. března 2014, Studio Alta.
Angel-yRežie: Lucia Kašiarová a Vanda Hybnerová
Božská inspirace: Boris Hybner
Andělská scéna: Michal Kábele a Hynek Dřízhal
Nebeské svícení: Lukáš Benda
Premiéra: 18. 10. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace