Už při vstupu do sálu bylo snadné odhadnout, co se bude odehrávat. Čtvercové vyvýšené pódium, divácké tribuny po jeho obvodu. Souboj v aréně může začít, ne však bez odstartování zvukem gongu, který po celou dobu obstarával Petr Boháč – režisér představení a umělecký vedoucí Spitfire company. Během několika vteřin započal boj, silový, intenzivní a pravdivý pohyb Markéty Vacovské strhnul každého, kdo seděl v aréně. Za doprovodu hudby, která podporovala nejen vnitřní pocit bojovnice, ale i její pohyby, které samy o sobě nesly výraz a jasné sdělení, se pódium proměnilo v improvizovaný ring. Pružná lana dávala interpretce možnost riskovat a přinést divákům v prvních řadách, tak jak to v opravdové aréně bývá, pocit nebezpečí a očekávání, kdy jeden z boxerů přepadne do diváků.
Ačkoliv byla celou dobu v ringu Markéta sama, souboj to byl napínavý. Dokázala svým nasazením nejen udržet pozornost, ale zároveň přenést na diváky jakési poselství, niterní a opravdovou výpověď. Velmi vkusně a promyšleně přecházela z jedné pasáže do druhé. Snažila se naplnit každé předeslané téma: kolaps, boj, ring, napětí…ale také síla vůle a odhodlání. Chvíli to byl boj energický, občas bylo znát na bojovnici vysílení, to bylo ale samozřejmě součástí její role, jelikož dalším klíčovým slovem tohoto představení je vyčerpání a bezmoc organismu. Bylo evidentní, že autorka i obě interpretky pracovaly s materiálem o Alim velmi důkladně a pečlivě. Stejně tak jako byl Muhammad Ali výjimečný při zápasech svými rychlými nohami, tak i Markéta Vacovská předvedla několik velmi svižných a oči poutajících krokových variací. Sympatické na celé choreografii je, že pohybově (vlastně ani nijak jinak) v ní není nic navíc. Vše vychází z jednoho motivu, jasně a předem daného cíle. Nejde o předvedení toho, co umím zatančit, ale jak umím naplnit a vystihnout dané téma. Jak umím pracovat pokorně a autenticky. V žádné vteřině tak nezaznamenáváme zbytečný sebemenší pohyb, vše je dotaženo výrazem celého těla i obličeje. Vše plyne a nic neruší a je podtrženo skvěle padnoucí a výstižnou hudbou Lenky Dusilové, která dokázala bez kapely jen sama se sebou a svými nástroji vytvořit hudbu jako by byl přítomen celý hudební orchestr.
Na celém večeru bylo očividné, že vznikla nebývalá a vzácná symbióza obou umělkyň, což napomohlo k tomu, aby diváci z hlediště arény odcházeli se spokojeným výrazem, silným zážitkem a cestou domů přemýšleli o tom, komu všemu toto představení doporučí. Nedivila bych se, kdyby toto představení sklidilo pozitivní kritiku i v zahraničí a stalo se na dlouhou dobu hojně navštěvovaným představením Experimentálního prostoru NoD Roxy.
One Step before the Fall
Koncept, režie: Petr Boháč
Choreografie, tanec: Markéta Vacovská
Hudba, zpěv: Lenka Dusilová
Scénografie: Petr Boháč, Jeník Bubal
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Aneta Kafková, Jeník Bubal - Studio Damúza o.s., Bezhlaví o.s.
Premiéra: 2. 12. 2012
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace