Serenáda (soubor baletu NDB). Foto: Ctibor Bachratý.
Znovu vidět či poprvé zakusit výjimečnost génia „Mistra B“, George Balanchina, je vždy zážitkem. Zakladatel americké baletní školy a souboru New York City Ballet v roce 1948, fenomenální choreograf, který ovlivnil a zcela zásadně posunul vývoj klasického baletu a jeho přeměny do nových forem zřeknutých se romantických příběhů a do abstraktního vycizelování baletní techniky. Jeho prostorové cítění a umění netradičně vyvažovat a fázovat scénický prostor se staly zlomovými, stejně jako čistota a jednoduchost pohybu, struktura a přesnost provedení, originální výběr hudby a muzikálnost. Mnoho z toho začali využívat a rozvíjet mnozí současní choreografové. A proto první částí večera je Balanchinova slavná bledě modrá Serenáda (původní premiéra byla v roce 1935) na hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Choreograf pracoval přesně s hudební předlohou. Pozdní dílo Čajkovského ve čtyřech částech – Sonatina, Valse, Ruský tanec – vrcholí ve smutné Elegii. Zdá se, že tanečnice sboru jsou plně zaujaty i naplněny krásným tancováním. Bohužel, zatím nejsou s to si s tanečním zadáním hrát právě s onou jemností a jednoduchostí, s nimiž Balanchine Serenádu vymýšlel a šil na tělo svým americkým adeptkám. V tom je totiž největší a viditelný rozdíl. Interpretačně jsou v brněnském souboru znatelné rozdíly a s tím se zatím nedá nic dělat. Jelikož tanečnice nejsou tak „po americku“ vysoustruhované, pak estetika ztvárňovaného tance ztrácí na hravosti a noblese.
Sólistka Klaudia Radačovská s partnerem Gregorem Giselbrechtem vynikají, ale byli premiérově sevření. Muži jsou obsazeni v Serenádě omezeně a nenápadně, protože prim u Balanchina měly vždy ženy. Největší úspěch měly Ilaria Ghironi a Eriko Wakizono. Byly nejblíže Balanchinovu křehkému stylu.
Nic převratného
Rozverná choreografie nazvaná Sofa mladého choreografa Oliviera Weverse byla nejslabší částí večera. Kdyby nebylo krásného zážitku z živě hraného Klavírního koncertu č. 9 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, byla by to celkem bezduchá hříčka.
Choreograf používá sofa, pohovku, jako místo, kde se odehrávají v běžném životě každodenní, nebo třeba i neobyčejné situace. Rodinné vztahy, dětské pošťuchování, partnerské konflikty. V první části koncertu se zmateně a křečovitě rozvíjí komická scéna. Žena rozverně utíká v dlouhé vlající fialové róbě před partnerem. Není dost dobře jasné, o co se jedná. Půjde o bláznivé skotačení, nebo se budou prát?
Vše se odehrává velmi rychle v neklidu a chaosu. V závěru akce muž strhává ženě dlouhou sukni. Hudebně krásná druhá část koncertu zřejmě slouží jen jako kulisa. Nezdá se, že by choreograf zásadně vycházel a ctil hudební téma. Za to však vymýšlí nekonečnou kaskádu partnersky kostrbatých vazeb. Vztah dvou partnerů se podobá spíš souboji než milostnému aktu. Partner s tanečnicí neustále manipuluje, podobně jako s nábytkem. Přesuny pohovky mají totiž stupňovat dramatické situace. Převraty a přenášení, podtáčení se pořád opakují a tanečníci nemají čas k hlubší expresi. Až v závěru této části se konečně zastaví a diváci s nimi sledují provazové smyčky, které nad nimi visí. K žádnému násilí však nedojde. Naopak v poslední větě skupina mladých vyvěsí samotné sofa na provazy a vytáhnou je vzhůru, aby už byl pokoj a klid. Chtějí se zbavit dalších šarvátek. Tři páry se postupně roztančí v krátkých, již veselejších duetech.
Olivier Wevers je jistě dobrý tanečník, jako choreograf získal několik prestižních ocenění. Je víc než jasné, že se inspiruje z mnoha známých i již ověřených zdrojů a technik, ale nic převratného a inovativního v tomto díle nepřináší.
Pendletonovo „černé efektní divadlo“
Moses Pendleton je významný choreograf, iluzionista, mistr triku i světla a efektů. Tanečníkovo tělo ukazuje a odhaluje jen zčásti. Cílem jeho výtvarně tajemného principu je skutečná iluze. Hrátky s končetinami, tělem, hlavou, ale i partnerskou pohybovou přesností, lehkou akrobacií dovedou diváky naprosto fascinovat.
Skoro je škoda, že v Lunar Sea – Noir Blanc používá ještě projekci, která je promítána na přední revuálku. Tematicky doplňuje roztodivný fantaskní svět planety – Měsíce. Tanečníci ukazují pouze části těla, s nimiž vytváří výtvarný efekt a klam. Nejdříve tančí každý sám, postupně je to skladba pro páry i trojice. Svým tělem a světlými trikoty oddělenými černou, nasvícenou ultrafialovým světlem, vytváří nejrůznější obrazce. Rozhodně to není laciná zábava.
Obě strany, nejen tanečníci, ale i diváci, musí pekelně přemýšlet, jak pohyb vzniká a jak má být ve výsledku sdělen. Co je pravda a co iluze? Dílo Noir Blanc nevzniklo pro Pendletonův velmi populární americký soubor Momix, ale pro Aspen Santa Fe Ballet. Teprve později bylo začleněno do celovečerního projektu Lunar Sea.
Je báječné, že se Pendleton konečně dostal na repertoár brněnského Národního divadla a poprvé do České republiky. Není to ryze taneční záležitost, ale pro soubor je to velmi zajímavá zkušenost, i když tanečníky „odtajníme“ a rozpoznáme až při klaněčce.
Hudba Harolda Budda, Adriana Rainbowa, Davida Robertse, Phila Thorntona, Jakea Stephensona zněla z nahrávky, zatímco skladby Čajkovského a Mozarta hrál orchestr Národního divadla Brno pod taktovkou Roberta Kružíka. Mozartův Klavírní koncert skvěle zahrál Jiří Hrubý.
Psáno z představení 29. října 2015, Balet Národního divadla Brno.
Made in USA / George Balanchine, Olivier Wevers a Moses Pendleton
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij, Wolfgang Amadeus Mozart ad.
Serenade
Choreografie: George Balanchine
Nastudování: Patricia Barker
Dirigent: Robert Kružík
Sofa
Choreografie a režie: Olivier Wever
Dirigent: Robert Kružík
Lunar Sea – Noir Blanc
Choreografie: Moses Pendleton
Nastudování: Cassandra Taylor a Joshua Christopher
Asistenti choreografie: Jana Přibylová a Ivan Příkaský
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Martin
Mé první Putyka představení a hned jsem si naběhl do něčeho, co patří myslim jinam. 30 min přenašeni objektů tam a zpět…Hey, Earth! Cirk La Putyka experimentuje s objekty, vizuálním uměním a novým cirkusem