Gazdina roba aneb V Liberci vzniklo taneční divadlo inspirované dílem Gabriely Preissové

Jaroslav Kolář, Veronika Šlapanská, Rie Morita. Foto: Petr Jedinák.

Nejprve se zaměřím na libretní úpravu Gazdiny roby pro taneční divadlo. Po této stránce se skláním před autorkou, protože všechny podstatné dramatické situace jsou v inscenaci zachyceny. Někdy, pravda, bych například bez četby programu těžko porozuměl tanečnímu triu Evy, Mánka a advokáta ve čtvrtém jednání. Ale podstatné scény jsou vystavěny logicky a v duchu předlohy.

Na tomto místě je dobré seznámit čtenáře s druhou, velmi důležitou tvůrčí osobou tohoto představení. A to je hudební skladatelka Gabriela Vermelho. V této inscenaci není pouze autorkou hudby, ale také se snaží na jevišti zastat několik funkcí a rolí. Má na scéně svůj pokojíček s pohovkou a stolečkem, na kterém je počítač, mikrofon, housle, flétna a věšák na kostýmy. Má ztělesňovat postavy skladatelky, vypravěčky, Kotlibovky a Baronky. Tímto originálním způsobem se pokoušejí obě autorky tlumočit publiku příběh Gabriely Preissové. Tudíž, jako současná skladatelka pracuje na internetu, užívá mobilní telefon. Hledá hudební motivy, hraje na housle, zpívá do mikrofonu. Někdy v kostýmu vstoupí do děje a hlavně má fungovat jako vypravěčka příběhu. To vskutku není snadné. A v praxi byla nevyváženost hlasité hudby a neumělá dikce skladatelky příčinou jakéhosi nezřetelného šumu, kterému téměř vůbec nebylo rozumět.

Oproti tomu některé hudební pasáže, inspirované folklorem s výraznou jazzovou rytmikou, atmosférotvorná dramatická mystika ve výstupech Mešjanovky, senzitivní duet Evy a Mánka i další originálně cítěné výstupy svědčí o jedinečnosti a originalitě Gabriely Vermelho. Je znát, že vytváří s choreografkou sehranou tvůrčí dvojici, která si dobře rozumí, leč…

Dlouhá léta jsem spolupracoval s významnými českými hudebními skladateli a konzultoval s nimi partitury celovečerních tanečních kompozic, pro které jsem pak vytvářel choreografie. Jejich vstřícnost u nich vždy končila v momentu, kdy jsme se při probírání škrtů dotkli kompoziční formy díla. Tam jsem vždy musel ustoupit a respektovat zákonitosti hudební kompozice. Bylo pak na mně hledat řešení v úpravě libreta. U tvůrčí liberecké dvojice mám pocit opačný, že převládá názor choreografky před skladatelkou. Délka hudby se řídí obsahem, bez ohledu na vývoj hudební formy. Tudíž i pěkný hudební motiv, který se nevyvíjí a neproměňuje, se stává nudným. Takové situace jsem zaregistroval několikrát během tohoto večera. 

Nyní k dalším tvůrcům inscenace. Domnívám se, že jak výtvarník scény Richard Pešek, tak autorka kostýmů Monika Kletečková byli ve velmi blízkém kontaktu s choreografkou. Důkazem budiž jméno Aleny Peškové jako spoluautorky scény i kostýmů. Musím říci, že nemám žádné výhrady k výtvarné stránce představení. Zejména dobře nasvícená scéna se mi velmi líbila. Chválím také výtvarně i obsahově hodnotný program Gazdiny roby.

Nyní k samotné choreografii. Jak jsem již napsal, jedná se o náročný projekt tanečního divadla. Skvěle se choreografce podařilo vystavět hlavní role příběhu. Skutečně vynikající, řekl bych, až dominantní výkon premiéry, podal Jaroslav Kolář v roli Mánka. Jemně odstíněný vývoj i peripetie tohoto nestatečného hlavního hrdiny obsahovaly vše, co nakonec přivedlo zoufalou Evu k sebevraždě. Také psychologicky náročná role Evy byla koncipována s citem pro detail a herecko-taneční výkon Veroniky Šlapanské byl na vysoké úrovni. Zcela odlišná a senzitivně zabarvená choreografie charakterizovala plachého Samka (Alexej Yurakov). Svou suverenitou a nadvládou nad všemi vystihla roli matky Mánka Mešjanovky sugestivní Marie Gornalová. To vše je výsledkem detailní práce a tvůrčího potenciálu choreografky Aleny Peškové se svými interprety. Navíc se zmíním jen o invenčních scénách tanečních kontaktů mladých lidí v úvodu představení, sugestivním duetu na bázi klasické techniky Mánka s Mešjanovkou, fyzicky drsném konfliktu Evy a Mešjanovky a pak senzitivní expozici Samka, který Evě přichází na pomoc. Mohl bych takto pozitivně hodnotit celou dlouhou řadu výstupů.

Musím se však vyjádřit i k slabším momentům této premiéry. Nepochopil jsem význam zvláštního baletního dua, které vystupuje pod názvem „Podivný pár/alter ega“ v interpretaci Rie Mority a Vladimira Kameneva. Jsou oba oblečeni v černém a od začátku představení stále někde, akademickou technikou na špičkách, tančí. O čem, to vědí patrně jen oni. Další obsahově-choreografická zvláštnost se týká začátku druhého jednání. Eva se modlí u postele a do těsné blízkosti do prostoru za ní vstoupí šest nešťastných párů, které se k sobě nemohou dostat. Nápad je to velmi zajímavý, leč tanečně civilním oblečením i dynamikou choreografie výrazně ruší pocit introvertní modlitby Evy. Dle mého názoru stačilo jen posunout Evu s postelí více vpřed, celý výjev zkrátit a pak bych mohl rozhodně zařadit tuto část mezi pozitiva inscenace.

Začátek druhého jednání začíná u Samka doma. Je tam ještě jedna dívka, ale Evu jsem nepoznával. Podíval jsem se do programu, ale že se jedná o přítelkyni Evy Zuzku, jsem se dočetl až doma na internetu. V programu se o ní později hovoří, ale z jeviště jsem měl pocit, že se Samko přátelí s jinou ženou. Poslední situace, která se mi jeví jako dramaticky nevygradovaná, se týká samotného závěru představení. Po interpretačně, obsahově i hudebně skvělém čardáši opilého Mánka, který má všeho dost, odchází a nechá Evu ležet zhroucenou na zemi, jsem čekal adekvátně dramatické ukončení role hlavní představitelky před jejím skokem do Dunaje. Bohužel, Eva pouze dynamicky vyběhla za dveře, kde viditelně zůstala stát. Následovala sugestivní filmová dotáčka vody… Není dobré, když divák dopředu odhadne, co bude následovat… Evu neunesl vodní proud Dunaje, nevím, co se jí stalo, ale ležela nehybně za dveřmi. Pak bylo chvilku smutno, načež nám Eva vstala z mrtvých a společně s kamarády odešla na zadní jeviště… Madonna mia! Proč? Stokrát viděným zcivilněním se představení uchýlí do trapného bezvýrazna! Dle mého názoru je to škoda!

Gazdina roba
Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Gabriela Vermelho
Scéna: Richard Pešek a Alena Pešková
Kostýmy: Monika Kletečková a Alena Pešková