Dáma s kaméliemi – Nová verze Roberta Balogha

Yui Kyotani, Antonín Blahuta. Foto: J. Procházka.

Zkušený i jistý v dramaturgickém rozhodování je sám v olomouckém souboru šéfchoreografem a nenechá místo jinému hostujícímu umělci. Tím se stává, že soubor je vlastně jednostranně veden. Zůstává sice v technicky poměrně velmi dobré kondici, ale Baloghovi tanečníci by si zasloužili čerstvý vítr a vzruch, aby se naopak zbavili jisté, poněkud zavádějící sebejistoty v rámci zajeté konvenční taneční frazeologie. Měli by být konfrontováni s jiným choreografickým rukopisem, aby vznikla ozdravná „dysbalance“ ve vývoji celého souboru, který se v listopadové premiéře projevil kompaktně, soustředěně.

Dámu s kaméliemi znají snad všichni z románu Alexandra Dumase ml., který zbožňoval Marii Duplessisovou alias Marguerite Gautierovou. Tentokrát Robert Balogh sáhl k výběru adekvátní hudby jejich současníka, Fryderyka Chopina, a také Sergeje Rachmaninova, který spadá do pozdějšího období. Nicméně oba zvolení autoři lépe konvenují danému tématu, mnohem lépe než někdy používaná hudba z opery La traviata Giuseppe Verdiho.

Slavná baletní inscenace Dámy s kaméliemi Johna Neumeiera je naprosto nevymazatelná z paměti těch diváků, kdo mohli zažít živě v jedinečné interpretaci Marcii Haydée, fantastickou stuttgartskou primabalerínu, a Ivana Lišku (premiéra v roce 1978 ve Stuttgartu). V roce 2013 na Zlaté Praze Neumeier promítal i neméně geniální filmovou verzi s těmito vynikajícími tanečníky a velmi pečlivě přednášel o svých tvůrčích postupech i rozboru nejen tanečních, ale i hereckých detailů jednotlivých rolí. Inspirace tímto velkým dílem je u Roberta Balogha patrná. Kdo by odolal velkému vzoru před sebou.

V úvodu prvního jednání uvádí choreograf na scénu hlavní postavy včetně vynikající klavíristky Alice Rajnohové, která téměř bez pauzy doprovází na koncertní křídlo dějové a taneční situace, a to celou dobu přímo na jevišti. Její výkon je bezpochyby umělecky výjimečný i délkou a obsahovou hloubkou Chopinových skladeb. Orchestr ji vlastně jen lehce doprovází pod taktovkou dirigenta Tomáše Hanáka. Jedná se o Preludia č. 12, 13, 15, 17, 20 a 24, Baladu č. 1 a Klavírní koncert č. 1. 

V salonu domu zemřelé pařížské kurtizány Marguerite Gautierové probíhá dražba přepychového majetku. Vzrušené vyvolávání je kontrastem k smutné a tragické události, které předcházelo velké romantické drama. Po ostrém střihu se dostáváme do pařížské Opery, kde se sešla v lóžích inscenovaného hlediště smetánka včetně Marguerite doprovázené svým obdivovatelem, vévodou de Giray (Vadim Tsepelev). Během představení Giselle (vzadu na scéně vidíme duet Giselle a vévody Alberta z druhého jednání) se seznámí Armand Duval s Marguerite. Herecké akce jsou poměrně přirozené. 

Děj se rozbíhá. Sledujeme ples s velmi exponovanými tanečními páry s velkými zvedačkami a rutinní partneřinou.  Po prvním, krátkém seznámení nechá choreograf Armanda suverénně pohybovat v bytě u Marguerite, jako by byl doma. Teprve počínající vztah bere dost „hákem“ na úkor Dumasova románu. Posléze milenci odjíždějí na venkov a žijí sami pro sebe, milostný vztah se rozvíjí.

Ostře zasáhne otec Armanda, Georges Duval (Jan Kolda). Navštíví Marguerite v jejím apartmá a přesvědčí ji, aby odjela a neopětovala lásku Armandovi. Jeho sestra se má vdávat a vzhledem ke společensky nepřípustnému Armandově vztahu by se dobře situovaní Duvalovi ve svém postavení znemožnili. Nemohli by přece přijmout do rodiny kurtizánu. Marguerite nechá po sobě jen dopis a odjíždí.

Základní příběh drží pohromadě, ale leckdy choreograf pomíjí důležitá fakta, logičnost v detailech a návaznosti scén. Balogh inscenuje neoklasický taneční proud sól, duetů i dobře secvičených párů, sboru. Proč tedy v obsahovém sledu dělá chyby? Proč nepracuje logičtěji a citlivěji s expozicemi a hereckým vývojem postav? V rutinních, dobře postavených duetech chybí procítění a propojení dějového vývoje.

Začíná druhé jednání – orchestr hraje pasáže z Rachmaninovy 2. symfonie, část 1. klavírního koncertu a Elegie č. 1. Armand nechápe, co se stalo, proč Marguerite zmizela. Při následném setkání v Paříži, na roztančeném plese Marguerite uráží. Tančí s novou milenkou Olympií, aby ji potupil, veřejně Marguerite platí za její služby, aby ji ponížil před vévodou de Giray.

Všichni kolem tančí a tančí, jako by se skoro nic nestalo. Postavě vévody de Giray dává Balogh v inscenaci větší důraz, naopak z Armanda dělá nestálého a rozpačitého floutka. Marguerite má již velmi chatrné zdraví. Její nemoc se stále zhoršuje. Záchvaty kašle jsou zlé, a přesto – jakoby nic – si zatančí s Armandem pěkný duet. Armand odchází. Opuštěná, smutná a nemocná Marguerite zůstává sama. Bez zvláštní dramatické gradace přímočaře klesá na zem a umírá.

V inscenaci je pomíjena tragičnost postav. Japonka Yui Kyotani, výborná tanečnice, je technicky suverénní. Snaží se citlivě i expresivně vyjádřit, a jak nejvíc může, nahrazuje, co není v choreografii logicky dotaženo. Chvílemi se zdá, že celou inscenaci táhne opravdu sama. Antonín Blahuta je sice dobrý tanečník, ale nepřirozeně přehrává. Na romantického hrdinu herecky nestačí.

Kostýmy Romana Šolce i scéna Eduarda Přikryla snad vyhověly všem požadavkům. Přes mnohé nedotaženosti i baletní klišé se jedná o poměrně vyrovnané představení. Díky výjimečnému sólovému i koncertnímu výkonu výše zmiňované Alice Rajnohové bude inscenace jistě dobře navštěvovaná.

Psáno z premiéry 13. listopadu 2015, Moravské divadlo Olomouc.

La Dame aux Camélias Kurtizána vykoupená láskou a smrtí
Libreto (podle stejnojmenného románu Alexandra Dumase ml.), choreografie a režie: Robert Balogh
Hudba: Fryderyk Chopin a Sergej Rachmaninov
Hudební nastudování, dirigent: Tomáš Hanák
Sólový klavír: Alice Rajnohová
Scéna: Eduard Přikryl
Kostýmy: Roman Šolc
Light design: Bohuslav Kraus
Premiéra: 13. listopadu 2015