Baletní miniatury III – Přes dílka různé úrovně soubor v Ústí své diváky nezklamal

Raketka (A. Voltilini, R. Király) Foto: Martin Dušek

Představení bylo zahájeno Grand pas z baletu Raymonda Alexandra Glazunova. Baletním souborem slušně interpretovaný výňatek z klasického baletu Maria Petipy. Pánský pas de quatres s dvojitými tour en l’air byl ale trochu o život. Mizuho Nagata odvedla sólový výkon na velmi dobré technické úrovni. Výkonu Vladimíra Gončarova trochu scházely – dříve pro něj charakteristické – výbušnost a temperament.

Následovalo komediální číslo na hudbu Johanna Strausse Tik-tak polka v choreografii Vladimíra Gončarova. Na můj vkus se jednalo o násilný druh humoru s kopáním do zadní části těla, kterého nejsem příznivcem. Nicméně klauniáda měla značný úspěch u publika.

Šéfka baletu Margarita Plešková vytvořila muzikální duet v interpretaci Zuzany Novoborské a Róberta Királyho na hudbu Adagia Sergeje Rachmaninova. Choreografie vycházela z klasické techniky, kterou obohatila drobnými pohybovými nápady.

Kritické výhrady mám k choreografii Elišky Černohlávkové, která se prezentovala veselými tanečky dvou děvčátek u parkových laviček. K tomuto obsahově samoúčelnému číslu zněl úžasný francouzský šanson Edith Piaf či Yvese Montanda a Mireille Mathieu Sous le ciel de Paris (Pod pařížským nebem). Autorce byl však naprosto lhostejný text oslavující jedinečnou atmosféru Paříže, pod jejímž nebem kráčí zamilovaní i filozofové, námořník s akordeonem, tuláci i žebráci, živý svět dramatu i lásky.

Ani další bod programu nenadchl. Vladimír Gončarov se nechal inspirovat skladbou Fritze Kreislera Schön Rosmarin. Nepřemýšlel o názvu skladby, který hovoří o aromatické bylině, ale nechal se unést krásnou hudbou. Vytvořil duet, v němž měla sólistka motýlí křídla. Věru nevím, co má rozmarýn společného s motýlem, leč cesty inspirace jsou někdy zvláštní.

Je hezké, když Gončarov má snahu pro vlastní ženu (sólistku opery Innu Davidenko) najít jevištní uplatnění. Jen pokus vytvořit projekt pro zpěvačku a tanečnici na základě opery Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila se podařit ani nemohl. V této opeře je pouze jediná ženská pěvecká role. Ostatní jsou pouze mužské. Proto není jasné, kdo to kolem zpívající Dalily tančí.

Další dvě choreografie vytvořila Margarita Plešková. První na hudbu Johanna Sebastiana Bacha nesla překvapivý název Raketka. Ocitli jsme se totiž na tenisovém kurtu, kde probíhal zápas i milostné laškování chlapce a dívky. Bachova hudba sloužila jako rytmický základ choreografie. To je dobrý nápad, jen choreografka naprosto nerespektovala pravidla tenisu. Vznikl tedy zvláštní tenisový zápas, při kterém si každý tančil i hrál, jak se mu zlíbilo. Když se tvůrce inspiruje určitým sportem, pak by také měl logicky respektovat jeho zákonitosti.

První část večera končila Aragonskou chotou s hudbou Michaila Glinky. Tato neefektní choreografie spočívala v plně baletně vnímaném španělském folkloru. Je velká škoda, že se jednalo o velmi slabý odvar nádherných, vnitřním napětím a obsahem charakteristických tanců ohnivého Španělska.

Druhou část večera zahájilo interpretačně nejlepší číslo večera. Jednalo se o Grand pas classique v choreografii Victora Gsovského na hudbu Daniela Aubera. Celý baletní soubor se předvedl ve velmi dobrém světle. Technicky i výrazově všem dominoval sólový pár – Mizuho Nagata a Vladimír Gončarov.

Hudební atmosféru současného pouličního Londýna hrou na bicí nástroje evokoval další projekt Hang Massive – Once again Hang drum trio Blanky Tasi. Šlo o současně cítěný tanec tří dívek, pohybově invenční a velmi muzikální.

Další dvě choreografie nastudoval opět Vladimír Gončarov. Cikánský tanec z baletu Don Quijote nebyl špatné úrovně, ale nepřinesl nic nového. Zato následující projekt Čiribim-čiribom považuji za nejlepší choreografii večera. Nahrávka The Barry Sisters vytváří skvělý hudební podklad pro tanec sedmi dívek sedících na židlích, které mají nasvícené pouze nohy. Jde o velmi nápaditý a vtipný projekt, který v publiku vyvolal bouři potlesku.

Pas de deux z baletu Le Corsaire tančily mladé sólistky Annamaria Voltolini a Olivie Lenssens na slabé technické úrovni. Je záslužné, že se šéfka baletu snaží o angažování co nejtalentovanějších umělců z celého světa, ale je zřejmé, že není snadné získat do Ústí nad Labem, za nízký honorář, tanečníky s divadelní praxí.

Předposlední choreografii vytvořila Plešková na hudbu Tomasa Albinoniho a nazvala ji Slepci. Abych pravdu řekl, obsahu tohoto kusu jsem neporozuměl. Na začátku na krásnou Albinoniho hudbu tančila Zuzana Novoborská. Na pozadí scény se objevil vzájemně se přidržující průvod šesti slepců. Dívce je jich líto a všem šesti postiženým daruje svůj zrak a sama tím oslepne. Opět vidící však jednají nepřirozeně drsně. Dárkyni se posmívají a chovají se k ní hrubě, načež odběhnou a nechají slepou dívku bez pomoci. Nevím, co v zákulisí šestice provedla, ale na jeviště se vracejí opět jako nevidomí, kteří tentokrát oslepnuvší dívku zavěsí na konec průvodu… Popsal jsem jen, co jsem viděl, ale logiku ani metaforický význam jsem v tomto projektu nenalezl.

Premiéra se konala před Velikonocemi a Vladimír Gončarov vytvořil úsměvnou tečku večera burleskní polkou Johanna Strausse Auf der Jagd, kdy na jeviště vyběhli čtyři zajíčci. Jednalo se o pány v kožených kraťasech s kšandami a velikými oušky.

Premiéra se setkala s velkým úspěchem u publika.  

Psáno z premiéry 7. dubna 2017, Severočeské divadlo.    

Baletní miniatury III – baletní show
Choreografie, scéna a kostýmy: Margarita Plešková a Vladimír Gončarov
Premiéra: 7. dubna 2017