První skutečně oficiální večer festivalu Štyri (+2) dni tanca pre Vás vzal návštěvníky Divadla Štúdia tanca na cestu – na pozoruhodnou cestu, kterou podniklo šest členů souboru s choreografkou Katarínou Mojžišovou, žijící a tvořící v Irsku, hudebníkem Karlem von Kleistem původem z Nizozemí a dalšími spolupracovníky. V choreografii, či spíše tanečním divadle s názvem Príliš blízko na návrat se společně vydali hledat svou duši. Šest tanečníků na jevišti bylo vlastně různými aspekty či hlasy jedné bytosti, která chce podniknout riskantní pouť. Snaží se vymanit z pout, která si sama nastražila, a odchází do nepřátelského světa hledat. Co? Důvod, zdroj, podstatu, základ svého bytí? To nejdůležitější si přitom nese stále s sebou a sama k sobě se na konci cesty musí znovu přiblížit.
Představení pracuje s multimediálními technologiemi (umělecké duo Machfeld, světelný designér Ján Čief a scénograf Erik Ivančík), pevnou dramaturgií naplněnou vláčnými i ostrými pohyby moderního tanečního slovníku, s nádechem tajemna, které vytváří syntéza všech složek. S jednotlivými hrdiny – v programu označovanými jako „cestující“ – se divák seznámí v pomyslném prologu. Postavy v šedých celotrikotech napolo skryté za průsvitnou látkou na horizontu jeviště (která slouží také jako promítací plocha) vystupují do popředí, poznávají sebe i své okolí. Dva muži představují odraz v zrcadle, tři dívky na zemi zaujímají magickou kruhovou formaci. Opět se skryjí za bezpečnou hradbu iluze, ale postupně se vždy jeden odhodlá proniknout ven. Scény odehrávající se vždy v mezičase za touto ochranou hradbou působí velmi jemně a poeticky. Na postavy se snáší dým (projekce na plentu), jako ochranná slupka, nebo také jako příjemný deštík, kterému se nastavují. Ačkoli jsou tanečníci ve skupině, nedochází (alespoň na první pohled) k fyzickému kontaktu, přestože některými pohyby na sebe reagují, přibližují se na nejmenší vzdálenost, ale s minimálním přesunem z místa. Připomínají spíš rostliny vlnící se ve větru nebo chaluhy v líném proudu vody, což podporuje plynulost pohybu, jemné přenášení váhy těžiště a výraznější vlnivé pohyby trupu a paží.
Výjevy odehrávající se před touto „oázou“ (či rafinovaným vězením?) jsou syrovější, dochází ke střetu se světem, jemuž čelí jednotlivci. Mění se také jejich oděv, každému je určena jeho barva. Tanečník kličkující neviditelným provozem rušné ulice, zoufale se bránící hluku a nekonečnému toku zpráv, které zpřítomňují televizní obrazovky, čtyři po každé straně jevištního prostoru. Dívka, již od cesty hledání odvede kouzelné prostředí zahrady, naznačené videoprojekcí, ale především zvláčněním pohybového slovníku jejího sóla. Muž atakovaný neviditelným útočníkem, který jej znovu a znovu sráží k zemi, zmatený i z ukazatelů směru, jež mu diktují obrazovky. Vystrašená dívka prchající před svým stínem, který nakonec získává vlastní život a vůli. Další se zas marně snaží prorazit hloučkem zmatených postav, které se právě zbavily své vybudované iluze a ocitly se bez cíle. A uprostřed dění stále táž rekvizita – bílý svítící kufr. Zdá se, že individua vstupující do sól „cestujících“ nemají na práci nic jiného, než se tohoto důležitého předmětu zmocnit. Poslední dívce se snaží společnými silami bránit v průchodu pryč, rozehrávají se tu kontaktní variace, a přesto se nad tanečníky vznáší jakýsi duch neskutečna, který brání vnímat jejich blízkost jako doteky opravdu fyzických těl. Nakonec se zbavují i poslední ochrany a stávají se konečně živoucími těly, opakují zde vlastně v repetici úvodní sekvenci, která předcházela jejich individuálním peripetiím. Tentokrát se však najde odvážlivec, který otevře tajemný kufr. Postavy strnou v již několikrát předjímané pozici, ale co nakonec objevily, se nedozvíme, neboť na dno vlastní duše se každý člověk musí podívat sám.
Představení pracuje s multimediálními technologiemi (umělecké duo Machfeld, světelný designér Ján Čief a scénograf Erik Ivančík), pevnou dramaturgií naplněnou vláčnými i ostrými pohyby moderního tanečního slovníku, s nádechem tajemna, které vytváří syntéza všech složek.
Výjevy odehrávající se před touto „oázou“ (či rafinovaným vězením?) jsou syrovější, dochází ke střetu se světem, jemuž čelí jednotlivci. Mění se také jejich oděv, každému je určena jeho barva. Tanečník kličkující neviditelným provozem rušné ulice, zoufale se bránící hluku a nekonečnému toku zpráv, které zpřítomňují televizní obrazovky, čtyři po každé straně jevištního prostoru. Dívka, již od cesty hledání odvede kouzelné prostředí zahrady, naznačené videoprojekcí, ale především zvláčněním pohybového slovníku jejího sóla. Muž atakovaný neviditelným útočníkem, který jej znovu a znovu sráží k zemi, zmatený i z ukazatelů směru, jež mu diktují obrazovky. Vystrašená dívka prchající před svým stínem, který nakonec získává vlastní život a vůli. Další se zas marně snaží prorazit hloučkem zmatených postav, které se právě zbavily své vybudované iluze a ocitly se bez cíle. A uprostřed dění stále táž rekvizita – bílý svítící kufr. Zdá se, že individua vstupující do sól „cestujících“ nemají na práci nic jiného, než se tohoto důležitého předmětu zmocnit. Poslední dívce se snaží společnými silami bránit v průchodu pryč, rozehrávají se tu kontaktní variace, a přesto se nad tanečníky vznáší jakýsi duch neskutečna, který brání vnímat jejich blízkost jako doteky opravdu fyzických těl.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?