Albert se bojí

8. 11. 2007 reportáže

Autor Zuzana Smugalová

Ač divadlo Alfred ve dvoře nefunguje jako repertoárové divadlo, přesto některé své stálice má. Jedním z těch nejvýraznějších je Vojta Švejda, performer, jehož originální pojetí dramatické pantomimy nejen čeří vodu tohoto nonverbálního umění uvnitř, ale zároveň dává neprofesnímu publiku vědět, že tento žánr není mrtvý, že žije svým životem a nestagnuje na úrovni fialkovské tradice 60. let, jak se občas (zvlášť při pohledu na některé produkce katedry nonverbálního divadla při HAMU) může zdát. Není účelem této recenze špinit tradiční hodnoty pantomimy jako oboru. Technika, kterou disponují naši mimové, je na vysoké úrovni, nicméně ne tak dramaturgie. Vojta Švejda je však zářným příkladem toho, že to jde. V režii amerického klauna a mima Jamese Donlona pracoval ve společném scénáři při realizaci se všemi prostředky, které mu jeho talent nabízí a americké vlivy podporují. Vytvořil se tak jednoduchý, ale zároveň vtipný a milý příběh Albert se bojí o poznání vlastního strachu s jasně konkrétní dějovou linkou „ze života malého kluka“. Premiéra proběhla 17. října 2007 právě v divadle Alfred ve dvoře. V humoru neupadá do podbízivosti či nevkusu, dotahuje drobné detaily a využívá hlasový projev přesně a účelně. Zároveň nechává divákům prostor pro vlastní fantazii, možná i hraje jakousi hru „Hádej co bylo tohle“. Do skoro pohádkového příběhu se to dokonale hodí. Živá hudba navíc vytváří opravdu zajímavou atmosféru, která strašidelnost příběhu podtrhuje, spolu se světlem Jana Beneše-McGadie. Nemá smysl opakovat chválu na profesní zručnost Vojty Švejdy ani ochuzovat případné příští diváky o překvapení, která na ně představení chystá. Nebylo by možná ale od věci podotknout, že tahle performance by se měla zařadit na program školních představení 1. a 2. stupně ZŠ. Svými aspekty má velký potenciál citlivě formovat divadelní vkus dětí. Recenze psána z reprízy 19. října 2007